42 stupňů ve stínu, žvýkám něco jako pizzu a dopíjím třetí petku s vodou. Práce je skoro hotová, tak si prodlužujeme obědovou siestu a mlčky koukáme na ten bordel kolem sebe. "Ty vole, dal bych si škopek", vyřkl kolega do ticha. Všichni kýveme hlavama na souhlas a odšroubováme víčka od chlazené vody.
Doma by nebylo nic jednoduššího, než skočit do prvního stánku a koupit pár lahváčů, ale tady? Za alkohol na veřejnosti je několik ran holí a můžete se ohánět pasem, jak chcete.
Od našeho příletu jsme pod dozorem mladýho íránce, kterej nás ráno vyzvedne v hotelu a večer nás tam zase vrátí. Koukám na něj. Sedí na zídce kousek od nás, v ruce discmana a nohou si poklepává do rytmu místní hitovky. Moc jsem se s ním zatím nebavil. Je to tady samej práskač, tak mám obavy, aby nebyl jednim z nich. Stačilo si sundat nohavice od kalhot a už před námi stálo policejní auto. Posádka vozu nám rychle a důrazně domluvila, že kraťasy v tomhle vedru fakt nepřipadají v úvahu. Nakonec se rozhodnu zjistit, co je vlastně zač. Zdvořilostně se ptám co to poslouchá a jako odpověď mi k uchu přikládá sluchátko. Žádná místní hitovka to nebyla, byl to čistokrevnej house.
Prý mu to posílá bratranec z německa a oni tady pořádají party. "Jaký párty?", ptám se nevěřícně. "Normální party, holky, drogy, alkohol", odpovídá. Tak to asi nebude práskač, říkám si a poslouchám, jak se paří po nocích v Teheránu a jak jsou naučení všechno během okamžiku schovat a uklidit, kdyby je někdo udal."Nechceš hašiš nebo mariuhanu? Zítra přinesu. Máme ji výbornou, od nás ji kupuje celej svět", chlubí se a dává na obdiv svůj zubní kámen."Nechci, ale pivo bysme si dali. Umíš to sehnat?" "No problem", odpovídá a hledá v kapse mobil. Za chvíli mi mobil předává a na druhé straně se ozývá hlas mluvící německou angličtinou a nabízející mi všechny druhy alkoholu."Nechceme whiskey, stačí nám dva kartony piva", říkám mu. Prý to není žádnej problém, domlouváme cenu a zbytek, že se domluví s našim dozorem.
Domluvili jsme to na večer. Nemůžeme se dočkat, jak po dvou týdnech ucítíme na jazyku tu blaženou chuť. Je to tady, padla. Uklízíme nezvykle rychle a vyjíždíme pro náš poklad. Řidič nás veze někam na kraj města a zastavuje v úplně černé uličce. Nemám z toho dobrej pocit. Zastavuje za námi další auto a vystupuje z něho nějakej chlápek. Jdu mu naproti, zdravíme se a měníme peníze za několik studených plechovek piva. "Dejte je hned do auta", zní příkaz a v žádným případě vás nikdo nesmí s tím pivem vidět, povidá a připomíná mi trest za pití alkoholu."Všechny prázdný plechovky dáte zpátky do tašky a zítra mi je vrátíte. Já je odvezu za město."
Mám nervy, jak kdybych v batohu pašoval několik kilo drog a pozoruji hotelovou ochranku stojící vedle recepce. Rychle do výtahu a na pokoj. Zamykáme dveře pokoje zevnitř, zatahujeme závěs na okně s výhledem na nechvalně známou věznici vytesanou do skály a začínáme naši party. Českou party s holandským pivem a českýma cigaretama.
Opět 42 stupňů ve stínu. Dneska neobědvám a vody je proklatě málo...
