Tragikomický příběh dnešního dne

Úterý patří mezi mé méně oblíbené dny v týdnu. Důvody jsou prosté – brzké vstávání do školy, nudné tři hodiny angličtiny, spěch domů na doučování a ještě větší následný spěch na trénink. 

Začalo to hned od rána. Budík na 6:01, marný pokus o zvednutí se z vyhřáté postele. Zachumlala jsem se zpět do pelíšku a pokračovala jsem ve snění. Probudila jsem se o hodinu a půl později a po rozkoukání jsem si vyhledala spoj do školy. Měla jsem půl hodiny na přípravu. Nádhera. První šok nastal, když jsem se pokusila vstát a protáhnout se. Po včerejším kruhovém tréninku jsem nemohla pohnout rameny. Mezi lopatkami jsem cítila zabodnutý nůž, který se stále více zarýval do mé kůže a svalů. Vyhrabala jsem se tedy z postele, udělala jsem si snídani v podobě kukuřičných lupínků s mlékem a půlky jablka. Čas do odjezdu vlaku se krátil. Vyčistila jsem si zuby, učesala jsem si přeleželé vlasy a šla jsem se obléknout. Pro dnešní den jsem musela oželet make up – další z mnoha dnů, kdy spolužáky vystavím své přirozené „kráse“. Oblékla jsem se příhodně celá do černého a vyrazila jsem ven. Hned za dveřmi mě čekala ledová sprcha. A to doslova. Pršelo a já už neměla čas vrátit se zpět pro deštník. Kolem hlavy jsem si obmotala šátek a vydala jsem se vstříc dobrodružství dnešního dne. Zastavila jsem se u popelnice, kam jsem plánovala vyhodit papírový kapesník. Bohužel jsem ho zaměnila za klíče od domu. Hrabat se v popelnici, to jsem si vždycky užívala. Díky této estrádě jsem si musela na vlak trochu popoběhnout. Stihla jsem ho. Usedla jsem a začala jsem psát reportáž z výstavy Lodě na vodě. Zjistila jsem, že kromě selfie na instagramu jsem si odtamtud nic neodnesla. Psaní jsem tedy přesunula do školy, kde bude, doufejme, k dispozici Wi-Fi.

Jediný světlý okamžik dnešního dopoledne byl náš sympatický profesor, který mě z nějakého důvodu vždy naladí na lepší vlnu. A pak přišla rána reality v podobě tří hodin angličtiny. Když jsem se před poslední hodinou chtěla uklidnit zaslouženou cigaretkou, opět mě převezl déšť. V takovém slejváku ven nepůjdu, rozhodla jsem se. Vrátila jsem se tedy do lavice a poslouchala jsem nepříjemné kručení v břiše. Odkroutili jsme si i poslední hodinu a vesele jsme se vydali na autobus. Veselí samozřejmě jako vždy kvůli zpoždění opadlo již na zastávce. Dnes jsme si pěkných deset minut vystáli v dešti a v mých converskách se pomalu ale jistě tvořily kaluže. S ubíhajícími minutami se krátil i interval mezi příjezdem autobusu a odjezdem vlaku.

„Jestli to nestihnu, tak se zabiju.“ hlásila jsem přesvědčeně.

Přervaný autobus smradlavých lidí, spěch na metro, spěch z metra na vlak i výstup průvodčího jsem k velkému překvapení přešla v klidu. Dorazila jsem domů, kde jsem zjistila, že se doučování o hodinu posouvá. To pro mě byla momentálně jediná pozitivní zpráva. Znamenalo to totiž, že budu mít čas si po obědě poležet. Za každou dobrou zprávou ale musí přijít ta špatná - nebylo uvařeno. Odešla jsem tedy do pokoje s přesvědčením, že půjdu spát hladová. Svlékla jsem se z promočeného oblečení a po celém těle jsem měla husí kůži. Hlad, spánkový deficit a zima už bylo moc nepříznivých faktorů naráz. Zastavila jsem se uprostřed pokoje a rozbrečela jsem se. Po dobrých pěti minutách jsem se uklidnila a zasmála jsem se nad svou existencí. Právě jsem se rozbrečela jako mimino, protože jsem zmokla a kručelo mi v břiše.

Rozhodla jsem se eliminovat jeden problém po druhém. Oblékla jsem se, došla jsem si uvařit vaječnou omeletu a zalezla jsem si do postele - po úsměvu našeho profesora druhá pozitivní věc dnešního dne.

Po hodince a půl spánku jsem byla jako vyměněná. Na tváři se mi objevil první úsměv a svět byl o něco krásnější. Po spánku následuje snídaně, tudíž jsem si dopřála kávu a ovoce. Čas doučování se blížil. Oblékla jsem se a už jsem slyšela zvonek. Odučila jsem svou hodinu a ve spěchu jsem si šla sbalit tašku na hokej. Veškerý spěch byl ale naprosto zbytečný, protože jsem prostála dobrou půl hodinku v koloně. Tím už jsem se odmítala stresovat. Pustila jsem si Eminema a The 1975 a popojížděla jsem hlemýždí rychlostí. Na tréninku jsem se konečně po celém dni vybila a nakonec jsem byla ráda, že jsem svou účast nezavrhla.

A teď tu sedím, za chvilku odbije půlnoc a mně už je jasné, že se mi zítra v 6:01 opět nebude chtít vstávat a opět bude na konci dne o čem psát.