Pavel Dobrovský, přezdívaný Luke, je znám především díky publicistické činnosti, fotografiím a videohrám. Stál u zrodu iDnes, je autorem seriálu Level TV a momentálně působí jako redaktor na volné noze v časopisu ABC. Pro mě osobně je Pavel Dobrovský zajímavý hlavně kvůli svým cestovatelským zkušenostem a zážitkům.
Pavle, proč jste se rozhodl cestovat?
-Cestování mě zajímalo už od malička. Četl jsem knihy od Julese Verna nebo Karla Maye, sledoval na VHS kazetách dobrodružství Indiana Jonese a chtěl jsem zažívat to samé. Líbila se mi představa odjet do dalekého neznáma úplně sám. Tak jsem se v 19 letech sebral a odjel do Afriky, kde jsem se během půl roku naučil vše o cestování.
Proč poprvé zrovna do Afriky?
-Protože tam nikdo jiný nejezdil. Všichni kamarádi jezdili do Indie a tam já nechtěl. Dalším důvodem bylo kouzlo exotiky a také mě lákalo, jak je kontinent turisticky relativně neprozkoumaný. To mě vždy přitahovalo.
Nebál jste se tady všechno nechat a odjet?
-Zase tolik jsem tady toho nenechával. Navíc, půl roku je poměrně krátká doba. Mně osobně to spíš dalo, než sebralo. Když jsem se vrátil, začal jsem se živit jako cestovatelský novinář a fotograf, což bych bez toho nemohl.
Kde všude jste během svých cest byl?
-První v té Africe, to je pro mě dodnes srdcovka. Ale projel jsem toho mnohem víc. Velkou část Asie, vlastně až na Filipíny, také Severní Ameriku. Nejdéle jsem byl asi v Afghánistánu, Egyptě a Íránu.
Většina těchto míst je nebezpečná, proč jste si vybral zrovna tyto destinace?
-V Íránu není nebezpečno, to je jen obraz médií, tam jsem se s nebezpečím nesetkal. V Afghánistánu válka je, ale je lokalizovaná na konkrétní území, tudíž se tomu v době mé návštěvy dalo vyhnout a tu zemi si „v klidu“ užít.
Kromě nebezpečí válečných konfliktů jsou tyto oblasti známé výskytem nemocí, sáhl jste si během cest na dno?
-Když je člověk očkovaný proti žloutence typu A a B, břišnímu tyfu a podobným infekcím, je relativně v bezpečí. Pokud dlouho zůstane v oblasti malárie, je pravděpodobné, že jí chytí. Já osobně malárii měl. Měl jsem i choleru nebo perskou chřipku, což do dneška nevím, co je, ale málem mě to zabilo. (směje se) Na dno jsem si sáhl při té choleře a při druhé malárii, to bylo opravdu špatné.
Dá se takovým nemocem předejít i jinak než očkováním, dá se před těmito nemocemi nějak bránit?
-Vždycky pomůže selský rozum – nechodit jíst do restaurací, kde je prázdno a nikdo tam nechodí, nejíst jídlo z ulic a podobně. A potom určitě důležité je cestovní pojištění a kontakty na ambasády, které vám v případě nemoci doporučí doktora.
Co pro vás bylo největším šokem, životní lekcí nebo nezapomenutelným zážitkem?
-Všude na cestách jsem se ponaučil, že mě nikdo nechce jen tak bez důvodu zabít nebo mi ublížit. Když mě v Dar es Salaamu okradli úplně o všechno, černoši mi pomohli. Chodili po autobusovém nádraží a do klobouků pro mě sbírali peníze od lidí. Vybrali asi 50 dolarů. A pomůžou vám většinou všude, ať už s nemocí nebo s čímkoliv.
Jak jste se dopravoval z místa na místo, jakými prostředky jste cestoval?
-Vždycky jsem někam doletěl a potom jel stopem. V některých zemích jsem i lítal, protože ceny letenek jsou tak nízké, že se to vyplatí ze všeho nejvíc. To byl příklad třeba Íránu. Přesto jsem vždy preferoval stopování, protože je to nejlepší cesta, jak se dostat k místním obyvatelům navázat s nimi kontakt a poznat je. V Malawi mě u silnice vzal vrchní soudce, a tak jsem se na nějaký čas dostal k němu domů. To bylo zajímavé.
Jak jste se během cest převážně stravoval?
-Jelikož jsem vegetarián, tak jsem na jídle dost ušetřil. Nejdražší je všude maso. Většinou jsem jedl doma u lidí, kteří mě ubytovali. Jinak chléb, tuňák a sýr seženete všude, takže hlady rozhodně neumřete.
S kým jste dobrodružství absolvoval?
-Buď sám, nebo s někým. Někdy s přítelkyněmi – dnes už bývalými. Pár měsíců cestování otestuje kvalitu vztahu lépe, než třeba pět let manželství.
Jak jste na cesty sehnal finance?
-Peníze na cestu jsem si obvykle ušetřil. Několikrát se stalo, že jsem jel do země s určitou zakázkou – něco nafotit, někde udělat reportáž a podobně. Ale to mě dost omezovalo v té volnosti, takže jsem si spíše peníze předem našetřil a potom zpětně se mi to vrátilo z fotek, které jsem prodal atd.
Zmínil jste se o tom, že jste bydlel a stravoval se u rodin. Platil jste rodinám za azyl?
-Většinou ne. V případě, že jsem měl pocit, že by rodina něco potřebovala, tak jsem zašel s hlavou rodiny do města a tu věc jsem jim koupil. Například dítěti věci do školy nebo něco, co té rodině opravdu pomůže. Přijde mi to pro ně lepší, než peníze, se kterými většinou neumí hospodařit.
Jak dlouho jste byl pryč od domova?
-Na jedné cestě jsem byl tak půl roku. Jednou se to protáhlo na devět měsíců, protože jsem se opil a v Káhiře mi uletělo letadlo. (směje se) Jinak podle mě je ideální doba na cestování minimálně tři měsíce, aby se člověk stihl zbavit kulturního nánosu, který si veze z domova. Potom těch 6 měsíců je ideálních na to, aby si cestovatel mohl bez časového presu prohlédnout vše, co chce, sžít se s místní kulturou a obyvateli.
Jaké jsou návraty domů po takové době?
-Zvykám si. Bývaly doby, kdy jsem se málem pozvracel hned na pražském letišti. Občas mám takové ty kulturní šoky, kdy mě překvapí tramvaje a podobné moderní vymoženosti. Většinou mám po návratu potřebu užívat si věci, které jsem na cestách postrádal. Například zelené stromy, které v poušti nepotkáte. To je jako balzám na duši.
Jak se takto dlouhá cesta připravuje?
-Zkusím to stručně shrnout. Používám knižní průvodce Lonely Planet, na internetu využívám Wikitravel a Flickr.com, kde sleduji fotky lidí z různých míst a hledám zajímavosti, které bych chtěl vidět. Prakticky celý rok si dělám poznámky o místech, o kterých slyším nebo čtu a chtěl bych je navštívit. V neposlední řadě chodím na festivaly o cestování, kde potkám další cestovatele, se kterými si předáváme zkušenosti a tipy.
Když mluvíme o Flickru a podobně, vedete si sám nějaký blog či deník z cest?
-Blog jsem měl, ale nějak na to teď nemám čas ani energii. Mám fotky na Flickru a všude různě. Na cestách si píši deník a právě si pohrávám s myšlenkou, že bych ho přepsal, poupravil a publikoval. To záleží ale na čase. Takže možná až seknu s aktivním cestováním.
To nás přivádí k otázce: Kam dál?
-Momentálně mám dvě varianty. Ta jednodušší je odjet opět do Etiopie, přesněji do její severovýchodní části. Především kvůli kráteru Erta Ale, který jsem doposud nenavštívil. To je uprostřed pouště na afarském území, kde byla objevena Lucy, předchůdce člověka. Kráter a divoká afarská kultura mě lákají. Druhý, složitější plán je projet celou západní Afriku, kde se ale bohužel kvůli vlivům Boko Haram cestování dost ztížilo. Je to dost nebezpečné a nejsem takový blázen, abych se nechal pro nic za nic odprásknout. Tak uvidíme.
-V-
