My, ženy

Jdete po ulici, proti vám muž s ostrými rysy v obličeji, výrazná spodní čelist, vlasy ležérně padají do čela. Váš zrak se zastaví na vyrýsovaném těle a ladně se vlnících bocích, které ve vás probudí ty nejtajnější představy.

Zprvu je to jen nevinný obdiv. Jak ale můžeme vědět, že tenhle takřka dokonale vypadající mladík, má v hlavě takový zmatek, že již od prvních náznaků náklonnosti rozhází všechno, co jste si do téhle doby budovala? V jednu chvíli si říkáte, že jste mu konečně porozuměla, konečně vám umožnil pochopit jeho myšlení, a v té chvíli přijde další rána pod pás, která vás uvrhne zpět do reality, kde nerozumíte jemu a pomalu ani sama sobě.

Proč se muži zamilují, pár měsíců si připadají na vrcholku blaha a v určitém okamžiku se jim něco prožene myšlenkami, upnou se na jednu nepodstatnou věc, kterou na své dívce nemají rádi a sami sobě ji znechutí natolik, že se přes ni nemohou dostat? A kvůli této malichernosti skončí tak dobře vyhlížející vztah. Je to jejich sobeckost, nebo je už podvědomě nebaví ta jednotvárnost a chtějí si užívat i s jinými ženami? Možná si takhle jen léčí nějaký komplex a vůbec jim nedochází, jak moc jejich pokrytectví dokáže ranit nic netušící přítelkyni. Která, jak je naším zvykem, začne hledat chyby na sobě a užírá se nevědomím. Vztah je přeci o společném sebeobětování, nikomu nepřijde ten druhý dokonalý, ale musíme přeci umět určité věci přehlížet a všímat si těch, které nás na druhém baví.

Možná se hrneme do vztahů příliš brzy, když ještě nejsme připraveny. To že jsme občas samy, neznamená, že jsme osamělé. Jsme opravdu nešťastné, nebo si jen rády stěžujeme? Když dosáhneme toho, po čem jsme dlouho toužily, náš sexuální život nabere na pravidelnosti a už se zdá, že nám nic nechybí, začne nás to nudit. Neženeme se tedy za tím, co pro nás představuje vždy nějakou výzvu? Možná spíše postrádáme nějaké uznání, než že prahneme po vztahu. Nechceme milovat, chceme být milovány. V tom je ten problém. Častokrát ale musíme nejdříve my samy projevit náklonnost, abychom dostaly, co žádáme. A v tom to je. V ten okamžik ve většině případů začne jistý vztah, který nás ale zcela nenaplňuje. Dosáhly jsme svého – okouzlily jsme muže – a můžeme pokračovat na dalšího.

A v tom je právě ta krása nedosažitelných mužů, kteří nám neustále dávají naděje, kteří nás matou svými kroky a kteří nás neustále drží ve střehu a nejistotě. Nespočetně krát si říkáme, že se na ně vykašleme, jenže ten jejich obličej. A ty boky. A ten perfektně tvarovaný zadek v dokonale padnoucích džínách. Ať se snažíme sebevíc, pokaždé znovu a znovu podlehneme tomu úsměvu a znovu mu dáme šanci. Třeba konečně vyspěl a dokáže usměrnit své city. A když opět narazíme a zjistíme, že se pořád ještě nezměnil a nedostal se ze své mladistvé nerozvážnosti, nepotlačil svou sobeckost a nedokáže jasně vyjádřit, co k nám vlastně cítí, dostaneme se do fáze, kdy máme potřebu mu pomoci. Jenže nevíme z čeho a jak, protože je to ten uzavřený, nevyzpytatelný muž, který nás právě touhle tajemností dostal do kolen.