Je to pořád stejné. Jako bychom se točily stále dokola a pozorovaly tu stejnou, monotónní krajinu, která se mění jen podle počtu otáček, které uděláme.
Jednou nám připadá krásná, zalitá do barev a tvarů, plná možností a odpovědí, které hledáme. A při další otáčce se ta samá krajina v našich očích promění v nekonečnou cestu za něčím, čeho nemůžeme dosáhnout; hlubokou jámu, ze které nevede cesta ven, všechno se na nás hroutí a my nemáme kam utéct.
A přesně tak je to i s muži.
Pokaždé, když to nejméně čekáme, ale zároveň v čase, kdy to nejvíce potřebujeme, se po noci plné nočních můr probudíte v teplé náruči svého prince spasitele, který vás ale za pár dní, až budete na vrcholu blaha, uvrhne zpět do zoufalství. Nemusí ani udělat nic zásadního, stačí, aby se krůček po krůčku oddaloval pryč od vás, společně s vaším štěstím v kapse u kalhot, které mu tak skvěle padnou v bocích. Je to jejich plán? Dělají všechno tohle záměrně a pak se společně pošklebují nad naší naivitou? Nebo je to nějakým záhadným způsobem naše chyba? Třeba je to jakási zvláštní schopnost žen, odehnat od sebe v tu nejhezčí chvíli strůjce všech pozitivních emocí. Nezačneme třeba v tom osudovém okamžiku moc tlačit na pilu, nahánět je a chceme stále více společného času, stále více života v bublině štěstí? Možná tomu tak opravdu je, protože přeci každá bublina v určitém okamžiku praskne a zmizí napořád. Nebo alespoň do doby, než někdo další zatřese bublifukem a vykouzlí novou, stejně nevyzpytatelnou bublinu. A tak se to opakuje celé znovu. Znovu ten nečekaný přísun štěstí a potom stejně strmý pád dolů. Je to jako jezdit na bruslích stále podél mantinelu a neumět vyskočit z kola ven.
Nebo si to všechno moc bereme a nad vším moc přemýšlíme? Možná bychom mohly na chvilku nemyslet a nechat se svázat opojením a užívat si plnými doušky. Všechno špatné je přeci k něčemu dobré, možná že po chvilce zjistíme, že on není ten pravý, možná že nám zlomí srdce, ale žádná bolest netrvá věčně a ještě si z toho všeho odneseme poučení do dalšího vztahu. Každému úspěchu předchází pád. Při prvním si třeba zlomíte nohu, při druhém už se ale poučíte a dopadnete tak, aby se vám nic nestalo. Kočka taky musela skočit z pátého patra, aby přišla na to, že má devět životů. Neříkám, abychom se hrnuly do vztahů hlava nehlava, to už je pak jiný případ lehkých holek, které možná mají pozornost mužů, ale nikdy nedostanou jejich srdce. Chce to nalézt nějakou ideální střední cestu. Odpoutat se od přílišného přemýšlení a oprostit se od strachu ze selhání, ale zároveň si zachovat svou tvář a nedat jim nic zadarmo.
Otázkou zůstává, jestli taková střední cesta existuje.
