Vladislav (Vladimír) Menšík nehrál pouze v rámci studentských představení JAMU, třídní profesor Milan Pásek dával svým studentům také možnost seznamovat se s prací v zákulisí a hrát epizodní role ve Státním divadle Brno.
Vladislav (Vladimír) Menšík nehrál pouze v rámci studentských představení činoherního oboru Janáčkovy akademie múzických umění v divadle na Výstavišti a později v divadle Marta na Bayerově ulici. Třídní profesor Milan Pásek, jinak také režisér činoherního souboru Státního divadla v Brně, umožňoval svým svěřencům "osahat" si divadelní práci ve všech směrech. A tak se studenti stávali kulisáky, technickými pomocníky nebo herci, kdy jim byly svěřovány různé epizodní role. Podle záznamů v divadelním archivu Národního divadla v Brně a dostupné literatury se Menšík jako herec zúčastnil čtyř divadelních her.
--- Toto je další ukázka z připravované knižní monografie o Vladimíru Menšíkovi ---
Do léta 1952 Vladislav Menšík nebyl obsazen do žádného studentského představení, během této doby měl ale možnost statovat v několika divadelních hrách Státního divadla v Brně. Profesor Milan Pásek, který byl zároveň hlavním režisérem činoherního souboru divadla, umožňoval svým studentům seznámit se s opravdovým velkým divadlem, dojednával jim všelijaké pomocné práce, (stavění kulis, technické práce) a navíc je obsazoval do menších rolí. Ještě před premiérou Mordovy rokle zažil Vladislav svůj první vstup na jeviště velkého divadla a 19. března 1950 se v Janáčkově divadle na Malinovského náměstí uvedl v roli německého měšťana ve hře Vladimíra Gabriela Jan Želivský. Společně s ním pak po tři měsíce v celkem pěti představeních až do 15. května účinkovali i další Páskovi svěřenci, například Menšíkův přítel Jiří Tomek. V davových scénách se pak uplatnilo na padesát dalších posluchačů a posluchaček hereckého a režijního oboru JAMU.
Před Vánocemi, 22. prosince 1950, uvedl Milan Pásek další hru ve které dal prostor svým studentům, tentokrát sáhl pro klasiku od bratří Mrštíků Maryše. Vladislav Menšík zde vedle své profesorky Zdeňky Gräflové (Lízalka), Jarmily Kurandové (Horačka) a Martina Růžka (3. rekrut) až do svého odchodu z akademie v roce 1953 ztvárňoval postavu nádeníka Kryštofla. Představení, které bylo poznamenáno Páskovým nuceným ukázněním a odkloněním od dřívějšího formalismu a které divadelní kritik Jindřich Černý později označí za ploché a bezvýrazné, se z počátku uskutečňovala ještě v Mahenově divadle na ulici Veveří. To bylo po válce nákladně zrekonstruováno (během osvobozování ho zasáhlo několik leteckých pum), během roku 1952 ale došlo k zjištění vážných statických závad, kvůli kterým se divadlo uzavřelo a po posledním představení, které se odehrálo 11. června, došlo k urychlené demolici. Další představení se pak už odehrávaly v Janáčkově divadle, bývalém divadlu Na hradbách, na Malinovském náměstí.
Po epizodní roli profesora Brickmana ve hře Vadima Sobka Život začíná znova (premiéra 9. ledna 1952) ztvárnil Menšík pod vedením svého oblíbeného profesora na půdě zemského divadla v Brně svou poslední roli, a to v Molierově díle Don Juan, kterého Milan Pásek připravil k premiéře na 8. května 1952. Postava sochy Komtura toho sice moc nenamluví, objeví se jen párkrát, přesto je stěžejní při závěrečné scéně Juanova zmaru, když ho za jeho špatný život pohltí země. V roli dobrodruha Chvojky se poprvé, mimo jeviště JAMU, společně s Menšíkem objevil Lubomír Kostelka, Jiří Tomek a Bohumil Slezáček pak ztvárnili Juanovy lokaje.
