Rozhovory o Vladimíru Menšíkovi - Jan Menšík

V červenci  2016 jsem se sešel se synem Vladimíra Menšíka, Janem. Přináším ukázku z rozhovoru, který jsme vedli v Praze, v kavárně na Náměstí Jiřího z Poděbrad.

S panem Janem Menšíkem jsem se poprvé setkal v červnu roku 2016, v jedné kavárně na Karlově náměstí v Praze. Byl to šok, v dobrém. Říká se, že Petr Menšík, syn Vl. Menšíka z prvního manželství, je svému otci velmi podobný. Co potom říct o Janovi (syn z druhého manželství), který je sama kopie svého otce. Rysy ve tváři a typické "menšíkovské" vlasy, to vše způsobilo, že jsem byl z počátku jako ve snu, přede mnou seděl Vladimír Menšík.

O měsíc později jsme se sešli znovu a vznikl půl hodinový rozhovor, jehož ukázku nyní uvádím.

DL: Říkalo se, že kde byl Vladimír Menšík, tam byla legrace, všechny bavil.
JM: Na chalupě v severních Čechách, kterou si naši koupili, když jsem byl malý, měl táta takové zázemí, kde relaxoval. Moc tam ale nebyl, protože se práce začala kupit, snažil se ale dělat si na chalupu volno. Když byl na chalupě, tak tam odpočíval. My jsme bydleli ve Veletržní ulici, kde naši sehnali krásný byt. Ale když ho kupovali, byla Veletržní ulice klidná, romantická ulice s jednou tramvají. Pak se z toho za dva roky stala hlavní tepna Prahy a tátovi se tam špatně dýchalo. Na té chalupě se mu naopak dýchalo dobře, tam regeneroval ... Ale protože to byla oblast, kde bydleli pan Horníček, pan Velen, Hanzlík, Gábina Vránová a jezdili jsme se navštěvovat, tak se často stalo, že najednou někdo zatroubil pod oknem a přišla návštěva. A ten táta, který byl celý den někde v pokoji, ležel a četl si a nechtělo se mu ven, tak jakmile viděl ty lidi, tak se oblékl, sešel dolů a úplně zapomněl na to, že je unavený a bavil společnost. Byla to prostě psychická záležitost.

DL: Vzpomenete si, když mu něco nešlo? Nadával na to, nechal toho, kopl do toho?
JM: Ne, to ne. Tatínek byl manuálně zručný. On měl strojní školu, byl výborný v matematice, geometrii. Dělal si spoustu nákresů, co, kde, jak se dělalo. Na té chalupě jsme dělali pár věcí, máme fotky. On třeba dělal dlážděný chodník. Ten chodník tam byl, ale rozpadal se. Tatínek rozebral ty placáky a pak je zase začal skládat, dávat do cementu, aby to sedělo a tak dále. Ale protože se mu špatně dýchalo, dělal to v sedě. Byl to zajímavý pohled – v kloboučku, v létě. Seděl uprostřed chodníku a kam dosáhl tam dělal. Pak se zazdil uprostřed toho chodníku, předělal židličku, udělal prostředek a pokračoval dál...

DL: Chodili jste s tatínkem do místní hospody (na chalupě v Dolní Polic - pozn. DL), nebo to byla nějaká samota? Zašel sám do hospody?
JM: Táta do hospody nechodil. Chodili jsme do restaurace na obědy jako rodina. Ta chalupa nebyla úplně ve vesnici, nebyla to ale samota, bylo tam pár baráků. Vesnice byla na nakupování. Na větší nákupy bylo okresní město, každý čtvrtek se chodily nakupovat knížky. Táta nakupoval skoro všechno co vyšlo.

DL: A četl všechny ty knihy?
JM: Četl anebo je rozdal. Knihovnu měl obrovskou, knížky přečtené. Ale k té chalupě ... Tu chalupu naši koupili, protože se jim líbila, byla vedle řeky, řeky Ploučnice, na šířku pět šest metrů. Člověk vyšel na zahradu, kolem tekla řeka, mohl se v ní kdykoliv vykoupat, prostě nádhera. Přes tu řeku byl ostrov obklopený ramenem té řeky, který využívali rybáři a v létě tam byly pionýrské tábory. A naši se dostali do situace, že se roznesla zpráva, že tam máme chalupu. Naši museli dělat protiopatření, protože naproti na břehu o víkendu začali chodit rybáři s rodinami. Seděli u té vody a koukali. Táta měl nahozený prut a všichni ostatní koukali, co se u Menšíků naproti děje. Tak naši začali dělat různé pergoly, popínavé rostliny, ale bez výsledku. Navíc v létě tam byly pionýrské tábory. Ty se během času začali postupně každý rok posouvat až byly přímo naproti nám...

Pozn.:
DL - David Liška, JM - Jan Menšík

Zdroj: Rozhovor s Janem Menšíkem vedený v červenci 2016 v Praze.

Článek čerpá z výzkumu pro www.vladimir-mensik.cz