V létě roku 1952 se studenti JAMU připojili k socialistické výstavbě a odjeli na tehdejší největší stavbu socialismu v Československu - obrovského hutního kombinátu nedaleko Košic.
V létě roku 1952, právě když vrcholily stavební práce na nově získaném divadle v Martě, se studenti JAMU připojili k socialistické výstavbě a odjeli na tehdejší největší stavbu socialismu v Československu - obrovského hutního kombinátu nedaleko Košic. Socialistický tábor se připravoval na třetí světovou válku a Československo se mělo stát „kovárnou“ východního bloku. Na obrovské ploše na jih od Košic mělo kromě výrobních hal vzniknout i celé „první socialistické město“ se vším zázemím pro budoucí zaměstnance. Když studenti vystoupili z vlaku, odvezly je autobusy ještě daleko za Košice, kde stál hlavní ubytovací tábor, vystavěný teprve před rokem. Když vystoupili, naskytl se Menšíkovi a ostatním neutěšený pohled na holou pláň, ne nepodobnou stepi. Ani kousek lesa. Ubytovaní byli v dlouhých přízemních barácích, které „byly napěchované železnými postelemi, umývárna asi padesát metrů dlouhá měla plechové koryto, nad ním vodovodní trubky s řadou kohoutků na obou stranách. O sociálním zařízení nemožno mluvit, prostě děs.“
Menšík s Kostelkou byli jako bývalí průmyslováci přiděleni na stavbu jako políři (měli dohlížet na práci), ostatní pomáhali tak, kde bylo zrovna potřeba. Po večerech jezdili budoucí umělci po okolí s nacvičenými scénkami a hudebními čísly, aby tak šířili kulturní osvětu. Muselo to být zajímavé, většina venkovských obyvatel totiž mluvila jen maďarsky. Kostelka vzpomíná, že se na ně „dívali jako kráva perská na nový vrata a při naší produkci mocně popíjeli místní lavorovicu, aby té osvětě ušli.“ Ostatně místní nápoj byl na stavbě a v okolí oblíbený, zákaz prodeje alkoholu totiž platil v okruhu dvaceti kilometrů.
Lubomír Kostelka nám z pobytu na největší socialistické stavbě východního bloku zanechal ještě jednu vzpomínku, která se váže k vystoupení pro vojenskou posádku na hranicích s Maďarskem, někde za malebnou obcí Veľká Ida. Studenti si pro vojáky připravili pásmo recitací a písní, aby je tak potěšili v jejich nelehkém úkolu střežení československých hranic, už půldruhého roku drželi nejvyšší pohotovost a kvůli tomu se nikdo z tohoto prostoru nedostal ven.
Dokud se recitovalo, tak vojáčci zívali, ba i pospávali, jak jsme začali zpívat, tak trochu ožili, a když přišla na řadu scénka, ve které vystupovaly na pódium dvě kolegyně v plavkách, nastal náramný šrumec. Napřed jednotlivci, pak skupinky, posléze celé shromáždění se začalo nějak podivně mlít. Když už nešlo zastřít, že všichni vojáci masturbují, ukončil představení velící důstojník zvoláním: ‚Súdruhovia, ďakujem pekně za socialistickú kultúru, teraz přišiel rozkaz. Družstvo dorátať – na srazisko – vztyk a odchod!‘ Zabalili jsme si těch pár fidlátek a odjeli jsme, jenže holky ten večer byly k neudržení. Byly jako utržené ze řetězu, tak je to vzalo. | Kostelka, Lubomír: Lubin Kostelka nejen v hospodách s Vladimírem Menšíkem, s. 126-127.
Po měsíci stráveném na východním Slovensku odjeli studenti za parného dne vlakem zpět do Brna. Po příjezdu na hlavní nádraží měla cela východoslovenská anabáze ještě peprnou dohru. Menšík s Kostelkou se před cestou domů zastavili v blízké hospodě. Skoro bez peněz, ale notně žízniví. Původně chtěli nějakého hosta obměkčit historkou o tom, jak museli měsíc pracovat na příšerné brigádě kdesi u Maďarska. A nebo, jak na Slovensko jeli budovat socialismus. Podle toho, na jakého dobrodince by narazili. Z dobrodince se ale na místních toaletách vyklubal pán odlišně orientovaný a odnesl to Menšík, kterého tam začal obtěžovat. Lubomír Kostelka to pak s dotyčným pánem musel řešit ručně.
Jen pro doplnění: Stavba hutního kombinátu u Košic byla v roce 1953 zastavena. Stavělo se bez potřebné podrobné dokumentace a navíc se při kontrole zjistily stamiliónové ztráty. Právě probíhající proces s Rudolfem Slánským a dalšími dal příležitost najít obětního beránka. Obvinění ze špionáže tedy nově doplnila sabotáž výstavby hutního kombinátu na východě Slovenska.
