Oblázky a můry(o autismu z první ruky)

Speciální škola je speciální ve všech možných ohledech, které vás napadnou. Stejně tak je speciální, být její součástí jako pedagog. Musíte oplývat speciálními dovednostmi, které jsou vám v reálném světě, úplně k hovnu.

Zkoušeli jste někdy najít jehlu v kupce sena? Nebo seno v kupce jehel? Alespoň jednou v životě hledal a nenalezl tu svou ,,jehlu“ každý z nás. Mě nevyjímaje. Naposledy na ozdravném pobytu v Chorvatsku. Tenhle zájezd je možná ještě ozdravnějším než pro naše děti, pro jejich rodiče. Naprosto pochopitelně. Každý den pracují a poté co před školou naloží do auta nebo tramvaje své dítko, začíná jim v podstatě druhá směna. Někdy do večerníčku. Někdy až do noci. Někdy do rána. Třeba když jediné, co jejich děcko uklidní, je procházka non-stop otevřeným, ve 2 ráno dost osiřelým obchoďákem. Už je tam znají. Ochranka i pokladní. Občas se tihle šerifové k těm nočním tulákům v pyžamech, sněhulích a zimních bundách přidají. Záchvat vzteku, oči v sloup, mlácení hlavou do zdi. To všechno ustane, když procházku po opuštěném obchoďáku slíbíte. Jako by syčení samootevíracích vstupních dveří, uklidnilo tu nešťastnou, dětskou duši. Regály plnější než stadion Baníku, když přijede Sparta. Všechny věci vyskládáné ve výšce jeho rukou, lehce pohladí svými prsty. Je 3:30 ráno a ti dva jdou konečně domů. Vstávají v 6. Ranní směna začíná.

Už cesta tam, do Chorvatského městečka, byla pro mě, nováčka na pozici asistenta pedagoga neotřelým zážitkem. Vyfasoval jsem igelitové sáčky, latexové rukavice, obálku na peníze, plány výletů a informace o celém průběhu pobytu. Povinná výbava. Budu mít na starost 5 dětí. Tak jo, to dám. Rodiče, děti, kufry a tašky a cestovní polštářky se začali hromadit před školou. ,,Dobrý den, můžu vám dát léky a peníze pro Terryho?“ zeptala se s úsměvem jedna z matek. ,,Dobrý den, určitě, jenom si najdu obálku“ odpověděl jsem. ,,Tak tady je 200 kun, ať tam nemusíte žádné chytat“ snažila se o humor Terryho máma. Schoval jsem je pečlivě do obálky. ,,A tady jsou teda Larryho léky. Tohle bere ráno, odpoledne a večer. Tohohle bere půlku po snídani a půlku po večeři. Pak tady má ještě tyhle vitamíny, to stačí jednou denně. Tyhle se berou jen večer před spaním. A tady mu dám s sebou speciální krém na obličej. Tím by se měl mazat vždycky, než jde na sluníčko“ zahltila mě a předala snad půl lékárny Dr. Max. Ty vole, tohle sežrat, tak se proberu až na Silvestra, napadlo mě. Když jsem si pak ve volné chvíli četl, elektronické příbalové letáky všech těchto léků, mé domněnky se potvrdily. Co po něm pak můžu chtít? Má v sobě tyhle sračky a já po něm žádám výkony typu samostatného oblékání apod. Mimochodem, to, že by se měl mazat znamenalo, že budu mít minimálně třikrát denně mastné ruce jako bych olejoval Julii. Pokud ten krém plný éčka, déčka a glycerinu někdo přes noc nesní.

,,Zprava dobrý, náčelníku?“ zeptal se řidič autobusu na první křižovatce Donnyho, sedícího na prvním sedadle vedle něj. Donny svým vzezřením nepůsobí jako náš žák. Vypadá jako obyčejný patnáctiletý kluk. Možná dobrovolník, který nám jede do Chorvatska pomoct. Nebo dospívající potomek někoho z kolegů. ,,Zprava do-do-do-dodávka“ vykoktal ze sebe Donny. To už ale šokovaný řidič zrychleně dýchal s hlavou opřenou o svůj velký, kožený volant. Než se Donny vymáčkl, domyslel si, že chce říct ,,zprava dobrý“ a do křižovatky bezstarostně vjel. A pak tam už ne úplně bezstarostně chvilku stál. ,,Střídáme?“ ozvalo se z uličky. Druhý řidič vylezl ze záchodu a já na jeho tmavě modrých kalhotách zahlédl mokrý terčík. ,,Cos dělal? Málem jsem si nachcal do bot“ řekl tiše svému kolegovi který jen suše odsekl ,,řiď“ a šel si lehnout do spací kabiny. Poučen do konce aktivní kariéry.

,,Davide, pití prosím“ řekl Sam a ukazoval na batoh v úložném prostoru nad hlavou. Batoh, který mi, přeplněný sladkostmi a bagetami na cestu předával jeho táta, byl prázdný jak hospoda při lockdownu. ,,Tady to máš ale nevypij to celé, pauza bude až za dlouho“ podal jsem Samovi litrovku kofoly. Tak ten dneska neusne, řekl jsem si pro sebe. Jiné pití ale neměl. Smolík. ,,A Same, kde máš prosím tě ty sladkosti a bagety, co ti dal táta na sváču?“ zeptal jsem se a na čele se mi začaly tvořit kapičky potu při představě, že mi odpoví to, co tuším. ,,No přece tady, tady, tady“ chechtal se a ukazoval si na břicho. Festival v batohu, rovná se festival v záchodové míse. Podle seznamu obsahoval batoh 2x Snickers, 2x tatranku arašídovou, 1x Polomáčené sušenky, 1 balíček kyselých žížalek, 1x Kinder Pengui, 2x bageta s kuřecími kousky, majonézou a čínským zelím, 1 balíček černých lékořicových pendreků, 1x kofola. To bude ohňostroj. Až tohle ze sebe dostane, tak se mu u zadku musí vyrojit včely, jinak to nevidím. Vydržel až do cíle. Díky bohu, protože řešit ,,tuhle věc“ na slovinské benzince není něco, o co bych zrovna dvakrát stál.

Dojeli jsme až k apartmánům, všechno bylo zalité ranním chorvatským sluncem. Reklama všech českých cestovek zaměřených na dovču u jadranu. Naházeli jsme kufry na pokoj, vyhrabali z nich plavky, pokrývky hlavy, osušky, plavecké a sluneční brýle, opalovací krémy, nafukovací rukávky, kruhy s plameňákovou nebo pandí hlavou, napustili vodu do lahví a vypravili se na pláž. Oblázkovou pláž s postupným vstupem do moře s podivnou barvou. Konec června, voda ještě nebyla v nejlepší kondici. Teplota ucházející. Pro otužilce určitě. Dle mého nekvalifikovaného odhadu tak maximálně 15 stupňů. Všichni jsou namazaní krémem s ochranným faktorem, Larry ještě jedním navíc, mám je na očích, jsou na jedné hromadě, dobře naladěni, nic se nemůže stát. Lehká naivita mi ještě zůstala. I když si člověk myslí, že je všechno super, že je na všechno připraven, stejně zůstává ve střehu každou minutu, kterou netráví spánkem. A i během spánku se podvědomě občas mrkne, jestli mu nějaké to dítko nechybí. A když chybí, je třeba uplatnit rychlé ale ne zbrklé uvažování a jednání. Panika úplně nepomáhá. Stejně jako u vody. ,,Same, pojď si pro tabletku“ snažil jsem se vytáhnout sladkostmi naplněného klučinu z moře. ,,Nejdu nikam, nejdu nikam, nejdu nikam. Chci si hrát, chci si hrát, chci si hrát“ opakoval naléhavě typicky krátkou ostravštinou. ,,Ale jo, pojď. Domluvím ti u oběda nášup“ motivoval jsem Sama. Jídlo a strach. Nejlepší motivace široko daleko. Nejlíp strach o jídlo. O to, že se ho nedočkají, když neudělají daný úkol (poznámka pro kontrolory-dostanou ho vždy). Důslednost se tady vyplácí. Každý malinkatý posun kupředu je obrovským úspěchem a hnacím motorem do další práce a do dalšího života. Zapnout si bundu, odnést jídelní tác do jídelny, vyčistit si zuby, nakrájet si maso, správně si nasadit boty, sbalit si školní potřeby, vyřídit vzkaz rodičům. Maličkosti, které těmto dětem a potažmo jejich rodinám usnadní život a dají jim v některých případech mnohem víc než to, že napíšou krásnou čtyřku do písanky nebo rozpoznají a od b. Občas ale trvat na svém zapůsobí opačně. Jako být v KFC a dožadovat se Happy Meal menu. Prostě nedostanete to, co žádáte ani kdybyste tam vystáli golfovou jamku. Dítě se zasekne a nepohne s ním ani armáda strojů z dé jedničky.

,,Fakt to domluvíš? Fakt to domluvíš? Fakt to domluvíš?“ ujišťoval se cyklicky Sam. ,,Jasně, víš, že nekecám“ nenechal jsem ho na pochybách a zároveň trochu doufal, že na to zapomene. Už teď byl narvaný jak almara sladkostmi a kofolou. ,,Už to chystám, tak si zatím najdi pití“ řekl jsem Samovi a hledal v batohu plném ,,zdraví“ jeho krabičku s prášky. Cestovat s tímhle batohem třeba do Pákistánu, bál bych se, že mě zabásnou a popraví. ,,Český Escobar“. ,,Opravdu speciální pedagog“. To by byly titulky. ,,Mám ho Davide, mám ho, mám ho“ vyjekl vítězoslavně po asi minutovém hledání lahve s vodou Sam a z dřepu radostně vyskočil s rukama nad hlavou jako nikdy předtím. Tabletky, které se zatím povalovaly v mé dlani a chytaly bronz, letěly vzduchem jako akvabely nad hladinou a dopadly mezi milion bílých oblázků. Teď by se hodil pes vycvičený k vyhledávání drog. Toho tady asi neseženu. A chorvatský pes by stejně neuměl česky. Takže do dřepu a hledat. Zrak mi ještě jakž takž slouží. ,,Hledáš mušle nebo co?“ zeptala se kolegyně s vážným obličejem. ,,Ritalin a Risperidon Petro“ odpověděl jsem, postavil se oprášil si kolena a hořce se pousmál. Při vzpomínce na to, se směju ale tehdy to tak úplně prdel nebyla. Co se může stát, když si ty prášky nezobne? Kdo ví. Třeba nic a třeba zdrhne z pláže, vleze do první hospody, zahází si s půllitry a židlemi a počká než ho některý z místních štamgastů zpacifikuje. Nebo v lepším případě budu tím umravňovačem já. Co si budem, vypadali jsme jak banda bláznů, když jsme s několika kolegy hledali bílé medikamenty mezi bílými kameny, zatímco ostatní kolegové hlídali všechny děti. ,,Máš to Davide, máš to, máš to, máš to?“ ptal se a hurónsky se smál Sam, který dnes bude bez své pravidelné dávky. ,,Hele, to bude v pohodě. Teda, radši bych ho večer nebrala do města mezi lidi ale když bude v klidu na pokoji, tak to bude ok“ sdělila mi naše zkušená zdravotnice, když jsem jí oznámil, co jsem na pláži ztratil. ,,Večerní procházka se nekoná zlatíčka. Budem se Samem koukat na Harryho Pottera,jo?“ oznamoval jsem novinu své skupince. ,,Jooo“ volali nadšeně. On ten večerní kilometrový trip byl stejně spíš odměnou a vypínačem pro mě než pro ,,špunty“. Oni si radši bucnou do peřin, budou hltat příběh malého kouzelníka a představovat si, že jsou jako on. A že teda představivost mají lepší než scénáristi z Hollywoodu, Bollywoodu i Barrandovských ateliérů. I bez tabletek.

Všichni koukali na obrazovku mého notebooku a mumlali si zaklínadla a repliky z filmu, který se výjimečně nesekal. Vrátil jsem se ze sprchy. Podařilo se mi smýt starosti z prožitého dne ale hned po vstupu do ,,kinosálu“ jsem se zaprasil starostmi novými. ,,Kde je Rob?“ ptal jsem se diváků, kteří jen vyloudili klasické pšššt. ,,Šel pryč no, šel pryč, šel pryč“ lamentoval Sam a rozhazoval při tom rukama. Kam šel, jsem se samozřejmě nedozvěděl a začalo pátrání. Záchod byl spojený s koupelnou a tam jsem se zbavoval špíny celého dne. V pokoji, potažmo v posteli nebyl. Pod ní, což pro něj bylo nejklidnější místo na světě, taky ne. Něco není v pořádku. Něco je tady kurva špatně. Obouvám si boty a chci jít prohledat blízké okolí apartmánového domu. Než otevřu dveře klepajícímu kolegovi z vedlejšího pokoje, který mi pohlídá zbytek smečky, slyším zvuky. Skřípání zubů a chrápání. Znělo to jako stará, těžko nastartovatelná babeta po zimní pauze.

,,Čus, co se děje“ ptal se ve dveřích dobře naladěný kolega. ,,Zmizel mi Rob. Byl jsem ve sprše a Robík je fuč“ odpověděl jsem. ,,Ale myslím, že už vím, kde je“ pozval jsem ho dovnitř ať si zkusí tipnout podle čím dál silnějšího chrápání. Jako tajní agenti jsme šli pomalu a tiše k velké dřevěné skříni. Otevřeli jsme každý jedny její dveře. Ten pohled nezapomenu. Rob, poskládáný jako panáček z lega, si tam v klidu a pohodě podřimoval. ,,Pěkná relaxačka.“ řekl jsem kolegovi a pomalu probral zpět k životu chrupkajícího Roba. ,,To jo. Už chybí jenom světýlka a šáňo“ reagoval kolega. ,,Robíku co tu děláš prosím tě?“ zeptal jsem se celkem logicky. ,,M-m-m-m-motýl“ koktal Rob a mával při tom ,,křídly“. ,,Ty se bojíš motýlů?“ pokračoval jsem ve ,,výslechu“. ,,Mamka o tom nic neříkala“ prohodil jsem ke kolegovi, než jsem dostal Robovu odpověď. ,,J-j-j-j-jo, b-b-b-bojím. M-m-m-motýlů“ řekl Rob a na jeho tváři jsem uviděl cukající koutky. Pak vyprskl smíchy a vykoktal ze sebe, že se potřeboval schovat aby ho neodnesli pryč. ,,T-t-to je o-o-on“ zaječel najednou a zběsile ukazoval na můru, která se přiletěla mrknout co se děje. ,,M-m-m-motýl“ ječel, smál se a schoval se zpátky do bezpečí skříně. Byla to hra. Jako celá tahle práce. Někdy je to hra, někdy boj. Někdy boj o hru a někdy hra na boj. A někdy všechno dohromady.