Nejez ty dveře- První pomoc( o autismu z první ruky)

Speciální škola je speciální ve všech možných ohledech, které vás napadnou. Stejně tak je speciální, být její součástí jako pedagog. Musíte oplývat speciálními dovednostmi, které jsou vám v reálném světě, úplně k hovnu.

První pomoc

Nemám kurz první pomoci. Což je s podivem, když si uvědomím kolik různých život ohrožujících situací můžem v téhle práci zažít.

,,Tak co, jsme všichni? Můžem vyrazit?“ zeptal jsem se v šatně asi dvanácti študáků. ,,Jojo“. ,,Jasné“. ,,Můžem, můžem“ zněly jejich odpovědi. Nicméně, zkušenost a znalost prostředí velela, všechny spočítat, zkontrolovat věci do tělocviku, jestli se někdo nezašil na záchodě, nenacpal si do mikiny nohy místo rukou a nevytírá kapucí podlahu, jestli mají všichni boty na správných končetinách, čepice rovně a zda si místo svého oděvu neoblékli šat někoho ze sousedního věšáku. Co na tom, že by byl o dvě čísla větší? Hlavně že je to zelené. Já rád zelenou. A oversize je in.

Všichni byli v pohodě. Alespoň co se výše zmíněných věcí týká. Nutno podotknout, že na tenhle proces nejsem sám. Každý přesun mimo školu vyžaduje kooperaci dvou nebo tří pedagogů. Záleží na počtu dětí. Spolupráce musí být rychlá, přesná, pečlivá. Precizní. To je to správné slovo. Jako policejní zátah nebo tak něco. Někdy to může působit podivně. Jako pochod důležitých státníků. A my jsme jejich osobní strážci. V devadesátých letech. Bez vysílaček. Domluva hlasitým mluveným slovem nebo jen posunky. Při provozu panujícím na hlavní silnici do centra města, nic jiného nemá smysl. My jdeme kolem ní. Po chodníku plném děr, nerovností, značek, cedulí, zaparkovaných aut a dodávek, z nichž nasraní kurýři vytahují zboží, určené obchodníkovi za výlohou pět metrů od nich.

Každá taková cesta je o hubu. Někteří rádi točí igelitkou, takže můžou snadno fláknout kolemjdoucího nebo připravit auto o zrcátko. Někteří rádi sahají na jedoucí tramvaje, což na zastávkách bez ostrůvků není vůbec príma věc. Najdou se i tací, kteří v žádném případě nešlápnou na bílé pruhy zebry(asi aby ji nezaprasili) a tak je překračují jako lidský čáp. Jiní, kteří jdou spořádaně ve dvojici se spolužákem zase při setkání se značkou absolutně netuší co dělat. Nechtějí se rozdělit jako to musel udělat Semir Gerkhan se všemi jeho kolegy. A tak stojí. Chtěli by rovně ale značka je jako Hašek v Naganu nebo červené víno na bílém koberci, nepustí a nepustí. Pouto přátelství se na deset vteřin zlomilo aby se po průchodu kolem ukazatele znovu neochvějně spojilo. Dorazili jsme do cíle. Po dvanácti minutách, třech přechodech přes cestu, desítkách odrovnaných nervových vláknech a otázek, kdy už tam budem a co tam budem dělat. ,,Uděláme si nástup, pak se rozběháme, protáhnem se a dáme si fotbal“ určuje směr dnešní hodiny kolega. Nadšení zavládlo až u jeho posledního slova. Pochopitelně. ,,Postavte se vedle sebe a udělejte si místo“. To někteří pochopili jako povel k pošťuchování. Ale místo si nakonec vydobyli všichni. ,,Teď si lehneme na břicho“ dával postupné pokyny. Hezky zvolna, vláčně aby měli všichni dost času na jeho splnění. ,,Super, všichni ležíme. A teď se budeme plazit na druhou stranu jako hadi, jo?“ zněl další pokyn. Ten otazník na konci ale vyvolal jeden dodatek. ,,Nebo hadice“ ozvalo se z útrob jednoho z ležících cvičenců. ,,Ano, nebo hadice, správně“ reagoval jsem abychom zachovali genderovou rovnováhu. ,,Takže plazíme se, tři, dva, jedna, teď“ startoval jsem ,,závod“. Každý měl své tempo, jako při všech ostatních činnostech. Jeden ,,had“ však vyčníval z řady. Doslova a do písmene. Ležel a nehýbal se. Někteří už byli za cílovou páskou. Pár jedinců bylo někde v polovině trati, několik se v potu tváře snažili o první metry. Jen Tobby nehybně ležel na vlažné podlaze. Většinou jsem klidný jako nedělní noc před ranní šichtou. Teď ze mě bylo tak trochu pondělní ráno matek na mateřské. Rychlochůzí jsem se vydal za tím bezvládným tělem. Krev nikde. Jedinou tekutinou v okolí byly Tobbyho sliny. Slintal a spokojeně spinkal s palcem v puse jako autíčko.

Tohle naštěstí dopadlo skvěle. Tobby sice prohrál závod ale vyspinkal se dorůžova a my nemuseli do nemocnice ani do basy.