Speciální škola je speciální ve všech možných ohledech, které vás napadnou. Stejně tak je speciální, být její součástí jako pedagog. Musíte oplývat speciálními dovednostmi, které jsou vám v reálném světě, úplně k ničemu.
Gurmáni
Přesvědčovali jste někdy dítě nebo přítelkyni aby ochutnali nebo snad dokonce snědli něco, co z duše nenávidí nebo jim to prostě jen normálně nechutná? Typicky jde třeba o játra a jiné vnitřnosti, ryby, houby a podobné ,,nechutnosti“.
,,To smrdí“ ,,Je to odporné“ ,,Tak to nepozřu“ , to jsou klasické kecy, kterými se odbývají obhájci těchto jídel. Ale co vám ,,řekne“ kluk ze speciální školy s autismem a těžkou vadou řeči když to na něj zkusíte? Navíc, když je na škole nováčkem? Nic moc. To už všichni víme. Každou středu mám službu v kuchyni. A tak se po vyučování proměním v bílého démona, nasadím kuchařskou lodičku na hlavu a čekám na dodávku s várnicemi plnými školní stravy. Odklopit jejich víka znamená teleportaci do jídelny základky, kterou jsem sám několikrát poctil svou návštěvou. Rok 98. Rok vítězů z Nagana a buchtiček s ,,krémem“, po kterých jsem se velice rychle přesunul na podobně vonící toalety. Stačilo se předklonit a ,,kostky byly vrženy“. Milá vzpomínka. Teď už ale nabrat do dlaně trošku letaxu a zpět na naši malou zelenou specku. Várnice jsou připraveny k vyprazdňování, výdej jídel může začít.
,,Tak já jdu pro děcka“ hlásím kolegyním v kuchyňce, beru papír se jmény žáků, kteří zaplatili stravu a červenou pastelku abych je mohl přeškrtnout jakožto spokojené, naplněné strávníky. Tradiční korková nástěnka v kuchyni je plná informací a když mám chvilku mezi odbavením dalších gurmetů, mytím nádobí, pobízení k jídlu nebo doprovodu k osobní hygieně, pročítám si je ačkoliv se moc nemění. Je to ale taková osvěžovna pro už lehce okoralou ale stále dobrou paměť. Kromě jídelníčku, který znám už v pondělí odpoledne nazpaměť, sjíždím všechno. Srbské rizoto, holandský řízek, znojemská pečeně, italská polévka, rybí filé. Cestovatelské menu. Až na pátek. Ten to posral. Přeskakuju na další papíry s vybledlými větami. ,,Nejí červené věci“ ,,Nemá rád mrkev v polévce“ ,,Potřebuje sníst všechna zrnka rýže“ ,,Nesnáší syrovou zeleninu“ ,,Jí pouze čerstvé potraviny“ ,,Nepije vodu“ ,,Nedávat nic s palmovým olejem“. Každá třída má osm dětí a každá třída má jeden papír plný těchto a podobných ,,intolerancí“. Bezlepek už je proti tomu stará nudná klasika, tam jen rodiče pošlou krabičku, my ohřejem v mikrovlnce na tři minuty a je to. Když ale přijde nový žák, ať už prvňáček nebo přechoďák z jiného zařízení a zákonní zástupci nejsou úplně zdatní v komunikaci online ani offline mezi očima, musíte si na některé věci přijít sami. ,,Proč nejíš Polly?“ ptám se při pohledu na něj, periferně zahlídnu i rizoto na jeho stole a jsem ,,nucen“ zalhat, že je určitě výborné. Žádná reakce. ,,Tak co, jak to vidíš, zkusíš aspoň trošičku Polly?“ zkouším to znova. Talíř letí ze stolu a jako nekvalitní frisbee okamžitě klesá k zemi. Ale nerozbíjí se. Švédská kvalita IKEA talířů vyrobených v Bulharsku. ,,Dobře, takže dneska asi nic“ vyprovodil jsem Pollyho ke koupelně a nasměroval ho do družiny. O týden později jsme měli na jídelním lístku rajskou s masovými kuličkami. Scénář se opakoval jako u české seriálové tvorby. Talíř stále drží vcelku. Čumím. Zlaté bulharské ručičky. Trvalo měsíc než jsme hlubokým, možná až trochu vědeckým zkoumáním došli k závěru, který posléze potvrdili i Pollyho rodiče. ,,Nejí potraviny kulatého tvaru“. Jak prosté, že? Z asistentů pedagoga se můžete během jednoho dne stát kuchařem, číšníkem, kontrolorem hygieny i detektivem. Tohle jinde nezažiju. Jdu na lungo a miňonky.
