Budík jako každé ráno nemilosrdně ukončil všechny sny, co se mi v noci zdály, a pustil mi do hlavy realitu. Nestál jsem o ni, ale tak jsem si už na to zvykl, že jsem to bral jako každodenní rituál a bez větších protestů jsem vstal. Z kuchyně jsem ucítil kávu, kterou mi žena každé ráno připraví. Syn pobíhal mezi kuchyní a svým pokojem a na poslední chvilku dodělával úkol z češtiny. Sedl jsem před televizi a pustil jsem si ke snídani zprávy. Kousl jsem do chleba s jahodovou marmeládou. „…zastřelili dvanáct novinářů…“. Upil jsem trochu kávy s mlékem a znovu se zakousl do připravené snídaně. „…asi dva tisíce mrtvých v Africe…“. Než jsem dojedl, z televize jsem přijal dávku informací, o které jsem vlastně ani nestál.
Byl čas odchodu, políbil jsem ženu a vydal se do práce. Už je mi tolik, že jsem se naučil, když nemám dobrou náladu, dny jen obyčejně přežít. Nedělo se nic co by stálo za zmínku, nebo dokonce za zapamatování. Byly čtyři hodiny odpoledne a vracel jsem se domů. V takové dny se mi vybaví doba, kdy jsem byl na vojně. Jsem ve službě a přijde za mnou major Wurm, postavím se do pozoru, zasalutuji a pronesu „Pane majore, po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo.“ Až na malé detaily to opakuji své ženě na dotaz, „Jaký jsi měl den?“
Nemám rád nicnedělání, ale někdy prostě musím vypnout a nechám sebou procházet vjemy, emoce, informace. Nedělám si na ně názor, nehodnotím je, nepochybuji nad nimi. Jen je sebou nechám projít. Koukal jsem se zase na televizi a nevím už proč, opět na zprávy. Tamhle se odpálil atentátník, tuhle někoho zabili. Vraždy, krádeže, epidemie.
Nevím, zda existuje bůh, ani netuším, zda funguje nějaká vyšší spravedlnost. Ale věřím, že prostředí a okolnosti, v kterých žijeme, se ukládají někde hloub v našich tělech, možná do naší DNA. Vždyť sami jsme jen velkým shlukem buněk, které se před dávnou dobou dohodly, že to zkusí spolu, že tak alespoň budou mít větší šanci přežít. My jim ale svým chováním dáváme dost důrazně najevo, že o jejich prvotní plán nestojíme. Co když se jednou dohodnou, že cesta kterou se vydaly, byla špatná a prostě to zkusí jinak. Co když to jinak bude mít podobu našeho konce. Možná k tomu rozhodnutí došly už dávno a to jak se k sobě chováme je jen jedna z variant jak se ukončit. Možná, že sama lidská inteligence má jediné poslání a tím je sebelikvidace. Možná, že jednou z variant bude i to, že se nám lidem přestanou rodit děti. Když na nás nezabralo náboženství, mor, chřipka, AIDS, tak přijde těžší kalibr. Za jak dlouho bychom si téhle změny všimli.
Vypínám televizi a jdu si číst. Bohužel, pokaždé když se nechám prostoupit okolním světem, vytanou mi v hlavě podobné otázky. Dávno na ně nehledám odpověď. Někdy je lepší na některé otázky neodpovědět. Protože sama odpověď vytvoří otázky nové a daleko těžší…
