Muž, co kouká na hvězdy.

To nic, co jsem celou dobu cítil, prořízlo mravenčení přesně uprostřed hlavy. Odněkud z dálky se ke mně blížil houkající vlak vyjíždějící z tunelu přímo do uší. Tak dlouho slyšely ticho, že i spadnutí špendlíku znělo, jako zvuk zvonu na katedrále oznamující poledne. Kdyby mě hodili do ledové vody, bylo by to příjemnější probuzení. Mozek začal pomalu pracovat a v tom mravenčení, vlaku a zvonech jsem rozpoznával příjemný ženský hlas…

„Davide, Davide…“ budila mě skoro jako má žena.

„Už jsem zpátky, slyším…“ Tentokrát to probuzení bylo nějaké divné. Připadal jsem si, jako bych právě vylezl z hrobu. Nebo hůř, probudil se pod stolem nějakého příměstského baru, nechápaje, jak jsem se tam dostal, když jsem měl být v posteli. Nepiju, nekouřím… ono to vlastně už teď ani nejde…

„Přeji krásné ráno a omlouvám se za probuzení, ale museli jsme tě vzbudit…“ řekla to tak něžně, že bych se nejraději otočil na bok, přihrnul si peřinu k nosu a pokračoval ve spaní. Ale ani to už nejde…

Dostával jsem se k sobě. Připadal jsem si, jako starý auťák, co ho vyhrabali někde ve stodole z pod nánosu slámy, vytáhli na dvůr a tam jej i přes počáteční odpor, nastartovali. Začal jsem si uvědomovat, kde jsem, kdo jsem a co tu dělám. Zamrkal jsem očima a rozhlédl se okolo. Prý krásné ráno. Možná tam odkud na mě mluvila, měli zrovna krásné ráno. Z okna koukala na probouzející se slunce, viděla stromy, v kterých si hráli ptáci, na stole jí voněla káva. Nic z toho mi tady dobré ráno nepřipomnělo. Já z okna viděl jen černou tmu. Sem tam nějaké hvězdy, ale Slunce jsem ztratil z dohledu už při minulém kontaktu…

„Slyšíme se?“ špitla skoro stydlivě.

„Ano slyším. Jen jsem dnes nějak mimo. Také přeji dobré ráno…“

„Ani se nedivím. Vynechali jsme čtyři kontakty a tak jsi tentokrát spal opravdu dlouho.“

Nechápal jsem, co myslela, tím vynecháním čtyř kontaktů. Ale stačilo kouknout na displej s časem a bylo mi to jasné. Tohle mohlo znamenat jediné. Obrovský průser. Pravidelné kontroly mě mají udržovat při životě. Čím delší prodleva mezi kontakty, tím větší šance, že se nevzbudím a budu spát, dokud přístroje poběží…

„Co se děje, proč jste je vynechali? Je nějaký problém?“, ptal jsem se a nebyl si jistý tím, že bych chtěl slyšet odpověď.

„Tvůj program byl ukončen. Všechno je teď jiné, než bylo.“ řekla a já litoval své otázky. Sice jsem mohl při startu tušit, že může dojít i k téhle variantě, ale celý projekt stál tolik peněz, že mi to připadalo jako zanedbatelné riziko. No a je to tu.

„Co to pro mne znamená?“ nejpitomější otázka na kterou jsem se mohl zeptat. Byl jsem tak daleko, že cesta zpátky nepřipadala v úvahu. Takhle už na zemi od startu uteklo stovky let, a i kdybych se teď vydal na cestu zpět k Zemi, byla by ze mne po návratu fosilie někde v muzeu. A jestli bych teď usnul, už bych se neprobudil. Když to shrnu, čeká mě jediné. Je mi čtyřicet let a zbytek svého života budu koukat na hvězdy…