Sen co mám rád.

Ach ta naše civilizace, kam se jen ženeme… To snad napadne každého, když se ocitnete v koloně a zrovna dnes spěcháte do práce. Tedy spěcháme neustále, jen někdy spěcháme opodstatněně, a někdy prostě jen z důvodu, že už jsme si na to naše spěchání zvykli. Večer pak zapnete televizi a namísto odpočinutí od všech strastí, které Vás během dne potkaly, spustí se na Vás sprcha všemožných problémů světa. Jakoby nestačilo, že během dne jste řešili, proč nepřišel včas materiál, kde vázne platba od zákazníka, dlouze vysvětlovali zákazníkovi důvody zdržení dodávky jeho zakázky, a přitom se bili v prsa a přísahali mu, že si uvědomujete, jak on na to spěchá a že každá hodina zdržení znamená ohrožení rotace Zeměkoule. Na konci zpráv je pak reportáž o kachýnce, které se narodili čtyři kachňátka. Konečně si můžete oddychnout, alespoň někdo měl dnes dobrý den. Pak večer a tma a Vy máte skoro strach jít spát, protože víte, že zítra Vás čeká totéž co dnes.

http://media.treehugger.com

Jestli jste na tom podobně jako já, tak se Vám možná čas od času zdá sen, který se zdává mně. Je to takový sen, co se zdává upracovaným lidem. Možná mi ten příběh vyprávěl můj táta, když jsem byl malým klukem, možná mu jej taky vyprávěl jeho otec. Nezáleží na tom, jak si jej předáváme, možná ho už prostě máme v hlavě od narození. Tak jako tak, jsem rád že tam je.

Kdysi dávno, někde daleko v Africe, je malá vesnička. Je tak malá, že ji nenajdete ani na mapy.cz, ani na google.com. Ale je tam, protože tam prostě být musí. V té vesničce žijí lidé prostí tak, jak jen prostí být můžou. Není tam televize, není tam ani rádio, nemají vodovod, kanalizaci a dokonce ani internet. Když si chtějí popovídat, prostě se sejdou a popovídají si. Když se chtějí umýt, dojdou si pro vodu. V té vesnici je spousta dětí, je tam i spousta starých lidí. Mladí muži ráno vyrazí s dobytkem na pastvu a vrací se až se soumrakem. Ženy se starají o malá políčka. Vše co potřebují, si umí vypěstovat, nebo vyrobit. Co si vyrobit nebo vypěstovat neumí, nepotřebují a ani po tom netouží. Jsou realisté. Proč by to co stačilo jejich rodičům, nemělo stačit i jim. Večer, když se muži vrátí zpět, sejde se celá vesnice u ohně, kde se navečeří a pak si dlouze povídají o tom, co celý den dělali, co dělat budou. Povídají si i o tom, co se jim během jejich dne stalo. A když toho k povídání moc není, jen zakloní hlavy a pozorují hvězdy a vzpomínají. Vzpomínají na ty, co jejich vesnici opustili. Na ty, kterým denní vyhánění dobytka nestačilo ke štěstí, a odešli do světa hledat něco lepšího. Tu vesnici už opustila spousta lidí. Někteří odešli na sever Afriky, další pak do Evropy, Asie a všude tam, kde dnes jsme a žijeme.

Našli jsme ale to co naši předkové, kteří z této vesnice odešli, hledali? Jsme opravdu šťastnější než oni, kteří i dnes sedí u ohně a se zakloněnými hlavami pozorují hvězdy? Z té vesnice už odešla spousta lidí, ale možná se jich tam i pár vrátila. Budu se těšit až se mi ten sen bude opět zdát. Budu si dávat větší pozor, třeba si všimnu, kudy tam vede cesta….

Dobrou noc…