Sjednocená společnost pod vlajkou demokracie

Pojďme se všichni sjednotit. Mít stejný názor, nevybočovat. Být hodní, milující a normovaní "demokrati"

Již docela dlouhou dobu Českem rezonuje téma rozdělené společnosti. “Společnost je rozdělená tak, jak nikdy v historii země”, tento vzkaz nám nejen v předvolebních kampaních politici rádi připomínají. A nesmí chybět důležitá informace že ti, co jsou teď u moci, za tento stav můžou nejvíc, protože společnost rozdělují. O to smutnější je fakt, že tvrzení téměř nikdo nerozporuje, nebo si netroufne jej rozporovat. A především média přebírají rétoriku o rozdělení společnosti velmi zaníceně.

Jistě se v historii najde několik období, kdy Česká společnost sjednocená skutečně byla. Poslední období, které mě napadá je listopad 1989 a následné krátké období po něm. Tehdejším Československem se nesla společenská objednávka na změnu režimu a osvobození se od Sovětské okupace. Vzpomenete si na jiné období, kdy za posledních 30 let byla společnost opravdu sjednocená? Jasně, může to být ještě Nagano 1998 a další sjednocení bylo, když.... sakra.

A zde je zásadní otázka, kterou si kladu.

Opravdu je nutné, aby byla společnost sjednocená? Není celý princip demokracie postavený především na osobní odpovědnosti? A tedy i na tom, že bude a musí docházet ke střetům různých vizí, životních filozofií a názorů? A není tedy jen na nás občanech, na jaké úrovni se s tímto střetem vyrovnáme?

Před rokem 1989 bylo správně jen jedno. Nebyl zde prostor pro iniciativu mimo ten “správný směr”, nebo o žití dle vlastní filozofie, která by nebyla v souladu se soudružským vnímáním světa. Nechtějí po nás současní politici něco podobného jako kdysi?

Přišla nová doba. V hospodách a kavárnách se již debaty o politice či společnosti nelinou jako dříve a prostor na vyjádření je dnes především v online světě, ať už je to Facebook, Twitter nebo ostatní platformy. Všechno v online prostoru je rychlé, barevné a agresivní. Náš názor tak zapadá v nekonečných možnostech tohoto divokého prostoru. Takový stav je poněkud deprimující a tím pádem chceme, aby i náš názor byl slyšet a vidět jako v té hospodě. Aby rezonoval ve společnosti, aby byl přijat. Za touhou názor prosadit jsme podvědomě agresivnější, jednoduše se přizpůsobujeme prostoru, ve kterém virtuálně žijeme. Tímto se roztáčí nekonečná spirála.

Nejsou to politici, ale my. My občané hrajeme tuto hru. My občané jsme na sebe agresivní a urážíme se. Nerespektujeme se. Neuznáváme cizí názor. Zesměšňujeme své přátele i cizí lidi. Dokonce jdeme tak daleko, že se s některými přáteli přestáváme bavit kvůli politickému názoru. Je to moje osobní zkušenost a je mi jí nesmírně líto. Do přátelství by politika neměla nikdy zasáhnout. Tím spíš, že ani jeden z lidí, kterých se to týká není politik.

A zde se naplno ukazuje nevyzrálost naší mladé demokracie a společnosti. Odpovědnost za vlastní názor za to, co a jak říkám, je nám ještě cizí. Nevyzrálost v tom, jaké si volíme politiky a jaká nabídka nám od politiků stačí. Nevyzrálost ve volání stejně slabé opozice jako vládců. Nevyzrálost k úctě k ostatním lidem i ke své vlastní zemi a konec konců i k sebe samým.

Čeká nás ještě dlouhá cesta, která bude bolet. Je to tak dobře, protože jen bolestivými zkušenostmi získáme sebevědomí. Musíme se naučit fungovat důstojně a se ctí, jak v běžném životě, tak i v online prostoru. Pak si můžeme v klidu dopřát to, že budeme rozdělení a zároveň budeme mít v úctě ty, kteří mají jiný názor.