Tento týden nám budou vrcholit prezidentské kampaně zakončené volbami do prezidentského úřadu, které budou v pátek a sobotu. Tyto volby nám přinesly něco, co jsem dlouho v takové míře na vlastní kůži nezažil. A je mi z toho smutno
Kterého komunistu budu volit? Morální dilema roku, přišlo hned v jeho začátku. Prezidentská volba dvou kandidátů, dvou bývalých komunistů se zajímavou předlistopadovou kariérou.
Kampaně všech kandidátů v prvním kole byly klidné, bez větší agresivity. V druhém kole se nám trošku přiostřuje a z kampaní mi přijde o něco více agresivní kampaň Andreje Babiše, než kampaň Petra Pavla. Ale myslím, že v minulosti zde byly kampaně horší, vyhrocenější, a že v tomto kontextu jsme si vlastně polepšili.
Je mi ale smutno z nás voličů…. obyvatelů České republiky, kteří máme to výsostné právo volit. Agresivitu, netoleranci, útočení jeden na druhého a hlubokou aroganci kvůli prezidentské volbě jsem nečekal. Jsme opravdu na takové úrovni, že nedokážeme připustit názor druhých?
Možná jsem špatně hledal, ale nikde jsem nezaznamenal od žádného politika, ať už kandidujícího, nebo kandidujících na prezidenta, žádnou výzvu k tomu, aby na sebe byli lidé mírnější, aby respektovali politické názory druhých lidí.
Politici stále mluví o sjednocování společnosti tak, kde ji sjednocují, když mlčením vlastně schvalují agresivní chování svých voličů. Sjednocená společnost je, dle mého názoru, cesta k volbě jedné strany a neuznávám tyto termíny, nicméně politici nám o nich mluví téměř denně.
Česká republika je rozdělena na území, která jsou bohatší (Praha, Střední Čechy, Jižní Morava) a které jsou bohatá méně (Ústecký kraj, Karlovarský kraj …). Je jasné, že v bohatých regionech mají lidé blíže k EU, k NATO, “sjednocování” a k tomu “správnému” způsobu života. V chudších regionech neřeší důležitost členství v EU, ale to, že jejich sousedé jsou v exekuci, že mají horší společenský život než lidé v bohatých částech země a že jsou okolo nich vyloučené lokality, kde je vysoká kriminalita. V těchto podmínkách vychovávají své děti a když se dívají za hranice svého nevyvoleného regionu, vidí rozdíly. Pak se jim nikdo nemůže divit, že na EU nadávají, protože část země na členství vydělává, ale ta jejich část ne.
Nechali jsme se zatáhnout do laciné bitvy dvou kandidátů na prezidenta a jsme schopni bojovat za svého kandidáta téměř všemi prostředky. Rozhádáme se s přáteli, rodinou a nadáváme cizím lidem, společným obyvatelům jednoho státu. Po volbách spolu ale budeme muset dále žít.
Naproti tomu vláda chystá zákony na podporu médií, kde chce podporovat “nezávislá” média. Mají tyto zákony pojistky proti cenzuře? Zatím to vypadá, že spíš ne. Ale jen málo lidí tomuto věnuje pozornost, i když jde o svobodu slova, což je základní kámen demokracie.
Dva kariérní komunisti, třicet let po pádu jejich režimu, kandidují na prezidenta země. A jeden z nich vyhraje. Když byl Andrej Babiš premiér, tak mnohým lidem ležela v žaludku jeho komunistická minulost. Dnes mnozí lidé, kterým vadil Babiš, podporují Petra Pavla a komunistická minulost jim nevadí. Zvláštní, jak dokážeme měnit názory dle toho, jak se nám to hodí. Kde je ten odpor k minulému režimu a ten boj za demokracii?
A nakonec jeden příběh ze zákopů:
V pátek jsem byl na jedné akci. Bylo tam asi 30 lidí. Nekouřím, ale jeden chlápek nabídl doutník a to já neodolám. Stáli jsme venku, pokuřovali a bavili se o těch chlapských věcech. V tom někdo nahodil prezidentskou volbu a začal mi nadávat, že my Moraváci volíme Babiše. Nikdo z přítomných neměl náladu se o tom bavit, ale tento pán říkal, že se nebaví s půlkou rodiny kvůli volbám…
Víte, říkám si, kolik asi takových lidí je? Hodně, nebo málo? A když jich bude hodně, zasloužíme si mít možnost vybírat své zástupce? Ono, hádat se kvůli volbám, asi není nic špatného a hádání k tomu tak nějak patří. Mě mrzí ta agresivita, arogance… Možná si zvolením správného hledáme ono náboženství, o kterém jsem psal v předminulém článku.
