Fenomenální kytarista Tommy Emmauel v exkluzivním "interview"

Nemám příliš dobrou paměť. Pamatuji si povětšinou ne příliš významné detaily nebo dílčí situace, jichž jsem byl účasten či které mi někdo vypravoval. Kdybych neměl po ruce záznam rozhovoru, který jsme svého času vedli před publikem ve Švandově divadle s fenomenálním kytaristou Tommym Emmanuelem, vybavilo by se mi nejspíš několik vjemů: těžko popsatelná energie, doslova smršť, kterou jsem u nikoho jiného dosud nezažil, nebývalá míra otevřenosti a také ten klamný pocit, že se známe již léta. Tommy je osobnost, při níž člověk zapomíná na své vlastní ego a rád se nechá strhnout tokem vyprávění. Když jsem náš rozhovor přepsal tak, jak probíhal, nebylo to najednou ono. Jako bych svému protějšku něco ubíral. Musím přiznat, že mě to zaskočilo. Po několikadenním tápání mě napadlo své otázky vyjmout a nechat Tommyho promlouvat bez přerušení. Všichni jsme víceméně ješitní a pro autory rozhovorů často platí, že se tu a tam chtějí blýsknout povedenou otázkou, postavit se alespoň trochu na roveň svého známějšího partnera v rozhovoru. V přítomnosti Tommyho Emmanuela však člověk sám na sebe hned zapomíná a odměnou je mu upřímnost a radost z neobyčejného setkání. Následný text je tedy rozhovor, který se tak nikdy neodehrál, přesto jsem si v něm nevymyslel jediné slovo. Jsem přesvědčen, že je tak autentičtější, než kdybych se držel původní verze. Proud energie, příběhů a témat tak snad získal něco, co mám alespoň stopově z našeho společného večera uchováno ve své chabé paměti.

Tommy Emmanuel ve Scénických rozhovorech ve Švandově divadle.Zdeněk Tichý

I.

Když jsem poprvé slyšel hudbu, z rádia a později z gramofonu, když jsem jako dítě seděl u bedniček, ze kterých se linulo něco, co mi dělalo nesmírně dobře, myslel jsem si, že to všechno, co slyším, hraje jeden člověk, jediný muzikant, který na šesti strunách zvládá rytmiku a basu, rytmiku a sólo, rytmiku, basu a sólo zároveň. A tak jsem se omylem naučil hrát všechno najednou. Bylo to těžké, ale já bez hraní neuměl být, jako to neumím dodnes. Hraní jsem tak miloval, že mi to jednou začalo jít. A když jsem později, ale ještě jako dítě, měl svůj první koncert na jakémsi vesnickém festivalu, před námi hrála kapela a po nás nastupovala další, když jsem v pauze viděl kytaru o čtyřech strunách, ptám se toho kluka, jak na to můžeš hrát, a on říká, to je basa. Jaká basa? Vzal ji do ruky a zahrál na ni rokenrolovou linku. Tak jsem pochopil, že to umím taky, ale k tomu ještě zvládám to ostatní. A tohle je můj životní leitmotiv - náhoda a nedorozumění. Většina věcí ke mně vždycky přicházela omylem.

O pár let později, otrkaný hraním s kapelou, jsem poprvé vstoupil na jeviště sám. V potemnělém sále před publikem, které ještě nevědělo, co přesně ode mě může čekat, jsem zahrál první tóny vlastní skladby, absolutně soustředěný na každý tón, na každý pohyb prstů. Najednou se ve mně začalo něco zvláštního dít a něco zvláštního se dělo s lidmi v sále, viděl jsem to na nich, cítil jsem to z nich a byl to úžasný pocit. Dodnes ho mám, když stojím na jevišti. Vypěstoval jsem si závislost na pohledu do publika. Jsem šťastný, když můžu lidi na chvíli bavit. Poměrně brzy jsem zjistil, že to umím, že k tomu mám nadání.

II.

Občas za mnou po koncertě někdo přijde a řekne, jak je možný, že neděláš chyby? A já jim popravdě říkám, ale jo, dělám spoustu chyb, jen jsem se je naučil dobře maskovat. A taky hned říkám, že samotná technika hry musí zůstat neviditelná. Spousta lidí se snaží napodobovat můj styl, ale opravdu skutečné hvězdy mých koncertů jsou písně, které hraju. Každá z nich má svůj příběh. Lidi říkají, ale vždyť jsou to jenom melodie. Jenomže já do nich vkládám své emoce, osobní příběhy, to je víc než melodie. Nějaký novinář se mě před časem ptal, co to vlastně děláte? A než jsem si to stačil rozmyslet, z pusy mi vyjela tato slova: Vyprávím příběhy beze slov. A přesně tak to je. Snažím se vytvořit příběh, který by posluchače zaujal, který by nás přenesl jinam.

Pokud chcete být dobrý skladatel, a nezáleží na tom, jestli hrajete na kytaru nebo pikolu, na ukulele nebo na bubny, na tom nesejde, ale jestli chcete být dobrý skladatel, musíte poslouchat dobrou muziku a snažit se z ní poučit. Protože jsem kytarista, lidi si myslí, že poslouchám jenom kytaristy. Ale já poslouchám všechno. Kytaristé mě, upřímně, zas až tak nezajímají, protože kdo může být lepší než Django Reinhardt? Nikdo. Kdo může hrát jako Larry Carlton? Nikdo. Poslouchám skvělé muzikanty, poslouchám samozřejmě také pozorně každé demo, které se mi dostane do ruky. Ale když se chci nechat dojmout, poslouchám Eltona Johna, Stevieho Wondera, Billyho Joela, Jamese Taylora, Bonnie Raittovou, je jich mnoho. Miluju Johna Mayala a Erica Claptona. Chci se učit od někoho, kdo svými písněmi inspiruje svět. Když Eric Clapton napsal Tears in Heaven, znali to za chvíli všichni. Každý chtěl tuhle píseň zpívat, každý ji chtěl slyšet. Všichni víme, jaký strašný příběh je v pozadí Ericovy písně. Vyrovnával se tak se smrtí pětiletého syna, který nešťastnou náhodou vypadl z okna. Bylo mi Erica strašně líto. Myslím, že se do jeho pocitů umím vžít. Mám dvě dcery a o obě jsem téměř přišel. Jedna se málem utopila v bazénu a ta starší měla tři těžké epileptické záchvaty, při nichž jsme ji museli křísit. Je to strašný pocit, i teď se mi tom špatně mluví. Písní se to lépe překonává. A Tears in Heaven je nádherně napsaná věc. Proto ji poslouchám. Ono je strašně těžké napsat něco jednoduchého, co by v sobě mělo zároveň sílu, která se vám zakousne přímo do srdce. Ale sám se o to pokaždé snažím. A o to jde: říct s minimálními prostředky co nejvíc. Napsat spoustu not a zabalit je do líbivé aranže, to není kumšt. Taková hudba mě nezajímá.

Napsal jsem třeba skladbu Endless Road. Složiljsem ji, když mě po čtrnácti letech opustila žena. Odešla za jiným a já se s tím neuměl vyrovnat. Šlo mi doslova o přežití. Když hraju její pomalejší část, pokaždé mám před očima kuchyni v našem londýnském domě. Za oknem vidím déšť a znovu se cítím sám. Strašně sám. Takhle vznikla Silnice bez konce. Když se chci dnes vidět se svými dcerami, nejdu domů, kam jsem se dřív vracíval, v Londýně bydlím v hotelu. To všechno je v té písni. Proto je tak silná. Je autentická. Zajímavé ale je, že ve chvílích, kdy jsem úplně na dně, píšu většinou ty nejveselejší věci. Nemám pro to žádné vysvětlení, ale je to tak, přísahám. Funguje to ovšem i opačně. Před několika týdny jsem po dlouhé době dostal nápad na píseň. Bylo to v hotelu v Osace. Najednou přišla melodie. Je to nejsmutnější věc, jakou jsem zatím napsal. A já se přitom cítil skvěle. Jen jsem si ten smutek představoval. Jmenuje se Tears for Jerusalem. Když vidíte, co se v této části světa děje, a zvlášť v tom krásném Jeruzalémě, ve městě tak důležitém z hlediska dějin, je mi z toho na nic. Tolik bolesti a smutku. A tak ze mě vypadly Slzy pro Jeruzalém. 

III.

Když píšu nějakou skladbu, jsou to většinou zázračné chvíle. Jedna z posledních písní se napsala téměř sama. Byl jsem ubytovaný v jednom hotýlku na Novém Zélandě. Předtím jsem hrál pro šest stovek lidí asi čtyři hodiny v kuse a po koncertě jsem byl tak vyřízený, že když jsem se vrátil do hotelu, padl jsem na postel, jak jsem byl. Oblečený a v botách. Za dvě hodiny se probudím a cítím kolem sebe zvláštní napětí. Něco viselo ve vzduchu, něco nepopsatelně zvláštního. Takové podivné chvění. Rychle jsem popadl kytaru, protože jsem si byl jistý, že se to teď stane. A taky že jo. Napsal jsem píseň, milostnou píseň, na které v podstatě nemám žádnou zásluhu. Mnohokrát mám ve svých instrumentálních skladbách pasáž, která se ptá. A pak do ní připíšu místo, které funguje jako odpověď. Je to moje hudební interpretace nějakého rozhovoru. Tohle tedy byla milostná píseň, která se zároveň ptá proč? V životě mockrát hledíme vzhůru a ptáme se, Bože, proč? A Bůh jenom kouká.

Když jsem poprvé držel v ruce kytaru, tu nejlevnější, co se jí po několika měsících urputného hraní odlepuje krk a tělo jí nabobtnává puchýřky laku, když se mi poprvé podařilo najít melodii, kterou jsem právě slyšel v rádiu nebo z desky, a poprvé jsem ji zahrál bez not a bez chyby, od té doby jsem nikdy neměl dost, nikdy jsem se jí už neuměl nabažit. A když se mě někdo zeptá, která je moje nejlepší kytara, tak říkám, že tou opravdu jedinou na světě je ta, kterou už nechci dát nikdy z ruky. Podle toho ji poznám. A moje nejlepší kytara je tahle. Mouse. Hned jsem se do ní zamiloval. Kus otlučeného dřeva. A protože na ni hraju nejčastěji, napsal jsem si na horní desku, však to vidíte sám, napsal jsem si na ni TRUST, věř! Je to tak jednoduché slovo. Ale věřit bývá často strašně těžké. Bůh nikde neřekl, že život bude snadný. Bůh jenom řekl, věř mi. Já jsem boss. Jestli to necháš na mě, přenesu tě i přes těžké časy. Chci to slovo mít neustále na očích.

A právě s touto kytarou jsem zažil jeden malý zázrak. Hrál jsem v amsterodamském Panama Theater pro takové divoké holandské publikum. Když jsem dohrál, kytaru jsem nechal na pódiu a šel se podepisovat. Vrhli se na mě, sotva jsem sešel z pódia, doslova mě přitlačili ke zdi a já musel rozdávat autogramy hned v sále. A pak jsem se najednou podíval na jeviště;  poflakovali se po něm nějací lidi, kterým jsem nevěnoval pozornost. Když jsem se za hodinu vrátil, abych si uklidil věci, kytara nikde. Tak říkám personálu, neviděli jste tady moji kytaru? A oni, že ne. Byla pryč. Šel jsem to ohlásit na policii a tam mi říkají, rovnou se smiřte s tím, že se s ní už nikdy neshledáte. Další den jsem brzo vstával a říkal jsem si, no tak co se dá dělat, mám s sebou ještě další dvě kytary. Nazítří jsem měl letět na Nový Zéland. Snažil jsem se na celou věc dívat spíš pozitivně, i když to bylo hodně těžké, to mi věřte. A pak se stal zázrak. Na koncertě byla jedna Irka, která v Amsterodamu pracovala jako barmanka. Po koncertě pozvala pár lidí do svého bytu na večírek, na který přišla spousta lidí. Její kamarádi, kamarádi jejich kamarádů, takže polovinu z nich vůbec neznala. Jedlo se, hrálo, zpívalo, tančilo, však si to dovedete představit, jak to na večírcích chodí. Někdo pak usnul na zemi, někdo spal na gauči. A když brzo ráno tahle holka vstala, aby přišla včas do práce, viděla na zemi kytarové pouzdro, ke kterému se nikdo nehlásil. Otevřela ho a na vnitřní straně víka našla vizitku mého anglického agenta. Tak na to číslo hned volá a říká, v mém bytě se objevila Tommyho kytara, někdo ji sem přines, co mám dělat? A můj agent jí říká, vezměte kytaru do práce, já zatím zkusím najít Tommyho. Zavolal mé agentce Gině, která právě doletěla do Sydney, kde měla dohlédnout na přípravy koncertu, a říká jí, hele, Tommyho kytara je v irský hospodě v tý vykřičený čtvrti. Tak Gina volá mému kamarádovi, který má obchod s deskami, a ten říká, jo, Tommy je teď v restauraci kousek odtud a hned se za mnou rozjel. Když mě vidí, říká, tvoje kytara je zase na světě. Sedli jsme do auta a jeli jak šílení. Opravdu tam byla. Takže cesta k ní šla z Amsterodamu do Londýna, z Londýna do Sydney, ze Sydney do Amsterodamu do obchodu s deskami a do restaurace. Vzal jsem ji do ruky a prohrábnul struny. Byla netknutá. A na ní to slovo: TRUST.

IV.

Říká se, že někdy je nebezpečné poznat své idoly zblízka. Ale zatím jsem nikdy nebyl zklamaný. Víte, takový skvělý Buddy Rich: nikdy jsem neviděl nikoho tak skvělého, jako byl právě on. Nikdy jsem nezažil muzikantské mistrovství na takové úrovni. A každý mi říkal, hele, Buddy Rich je namachrovanej kretén, každej ho nesnáší. A já si říkal, jak může někdo, koho každý nesnáší, dělat tak úžasnou hudbu? Vždyť to nejde! Tak jsem se ho vypravil navštívit. Absolvoval jsem tehdy tři jeho koncerty, které odehrál během jediného dne. Bylo to v New Yorku. Mezi druhým a třetím koncertem jsem přišel k jeho autobusu vedle koncertní haly. Zaklepal jsem na dveře. Vylezl jeho tour manager, co chceš? A já povídám, jsem velký fanoušek Buddyho Riche, přijel jsem až z Austrálie. A on zavolal dovnitř na Buddyho, hej, je tady kluk z Austrálie. A Buddy na to, tak ho přiveď. Šel jsem za ním, uvařili mi kafe, dali mi pár fotek, Buddy je podepsal a byl skvělý. Jako tatínek. A dnes chápu, proč o něm kolovaly ty řeči. Existuje několik záznamů jeho koncertů, kdy dává kapele pěkně pokouřit. Řve na ně, jak můžeš takhle hrát a kdesi cosi. Ale já už dnes vím, proč byl na ně takovej pes. Dával do hraní všechno, hudbě se vždycky naprosto oddal. Do vyčerpání. A když jste na jevišti s někým, jako je Buddy, tak prostě ze sebe musíte vypotit tolik, co on. Pokud se ulejváte a hrajete jenom na půl srdce, tak si takovej kopanec zasloužíte.

A miloval jsem Johna Denvera. Poprvé jsme se setkali v roce 1989. Dělal jsem mu předskokana. Hrál jsem sám třicet minut. Neznal mě, neměl ani ponětí, kdo jsem. On byl velká hvězda a já nicka z Austrálie. Každou noc jsme hráli pro patnáct tisíc lidí. Po mém prvním vystoupení publikum bouřilo nadšením. Slezl jsem z pódia a John Denver seděl v mé šatně. Řekl: Bylo to fantastický. Podívej, napsal jsem píseň Sing, Australia. Pojď, zahrajem ji teď lidem spolu. Nemusel to vůbec dělat. Ale udělal. To byl John. Kamkoli jsme jeli, říkal, pojedeš se mnou autem. Technici jeli autobusem, ale John mě brával s sebou. A to já byl jen předskokan.

A stejně skvělý člověk je George Martin. V jeho přítomnosti jsem se cítil vždycky skvěle. V Austrálii jsme společně vystupovali v hudebním projektu All You Need Is Beatles. To byly neuvěřitelné koncerty. George Martin dirigoval svůj orchestr a uprostřed na pódiu stála rocková kapela. Já byl jedním ze dvou kytaristů. Nejsem teď schopen popsat, co jsme u toho prožívali. Hrát dvě hodiny jenom hudbu Beatles! Neskutečný zážitek. První koncert se konal v Opera Sydney House. Byl to odpolední koncert, večer pak byla repríza. Většinu písní, mezi jinými Penny Lane, A Hard Day´s Night, zpíval Glenn Shorrock, zpěvák skupiny Little River Band, největší fanoušek Johna Lennona, jakého jsem potkal. Znal všechny písně Beatles do poslední noty. A vzpomínám si, jak po konci prvního koncertu šla opona dolů, my se v zákulisí připravovali na děkovačku, a když jsme se na sebe s Glennem podívali, měli jsme oba v očích slzy. Ale proč to říkám. Před začátkem večerního koncertu za mnou přišel George a říká: Až skončíme, přijď za mnou do šatny, mám pro tebe překvapení. A tak po koncertu klepu na jeho dveře, George Martin mě zve dál a tam vidím přeplněný bar. A George říká, udělám ti jedno svoje martini. Do té doby jsem martini nepil. Měl tam už připravený nasekaný led a další ingredience; byl zážitek sledovat, jak to všechno hází do šejkru a pak nacvičenými grify protřepává a mrká přitom na mě, jak zručně bere sklenici a s požitkem nalévá ze šejkru martini, jak potom bere citrón a blaženě ho vymačkává do sklenice. A když je hotovo, s úsměvem mi podává hotový drink. A já tedy ochutnávám, usrknu, převaluju na jazyku a říkám, to je úžasný, Georgi, skvělý, vynikající a už to leju do sebe, zatímco on jenom ucucává a šklebí se na mě. Dávám prázdnou sklenici na stůl a on říká, tys to už vypil, no neblázni, to je docela silný pití a já na to, to je dobrý, něco vydržím. A George říká, chceš ještě? A já na to, no jasně, a tak mi nalévá další sklenici. Hned jsem se na ni vrhnul a zase jsem to obrátil rozjařeně do sebe a říkám mu, to je fakt strašně dobrý, nic lepšího jsem ještě nepil a George na mě zase, Tommy, ale to je vážně silný. A chvíli poté zaklepe na dveře řidič a říká, musíme do hotelu. Čekala tam na mě moje žena. Tak jsme se s Georgem rozloučili, já sedl do auta a během cesty se mi najednou začala motat hlava. Říkám si, aha, je to tady, George měl pravdu, bylo to silný. A když vystoupím z auta, úplně se motám, málem minu vchod do hotelu. A protože nemám klíč, klepu na pokoj, volám na ženu, otevři, už jsem tady. A když se objeví ve dveřích, úplně vyřízený říkám, ahoj miláčku, takhle mě zřídil George Martin. Nebyl jsem to schopen ani vyslovit. Od té doby jsem martini neměl. Alespoň jsem ten jeho drink pojmenoval St. George Martini´s, Martini svatého George.

Mým idolem od dětství byl Chet Atkins. Když jsem ho po letech osobně poznal, zjistil jsem, jak je to úžasný člověk. A džentlmen. On byl můj největší vzor. Ať jste byl číšník nebo prezident, vždycky se choval stejně. A vždycky uměl říct něco, co vás motivovalo k další práci. Měl obrovský dar dávat lidi dohromady a vznikaly z toho většinou úžasné věci. Byl vůdčí osobnost, ale zároveň uměl naslouchat. To se od něj učím dodnes, i když je už dávno po smrti.

Hlavně jsem se ale naučil jedno. Ráno vstát a být vděčný za to, co mám a za to, co umím. A pak si často připomínám, co řekla Matka Tereza: Užívej darů, které ti byly svěřeny, a poděl se o ně s ostatními. A neboj se přijmout lásku, když ti ji někdo nabízí. Tohle si budu pamatovat asi až do konce.