Až mě K. bude kouřit (z deníčku - květen 2014)

Po úporném naléhání, aby šla naše čtrnáctiletá spát, říká mi dotyčná dcera: Tak dobrou noc, otčíme. - Jak otčíme, snad otče, ne? To sis nějak spletla, trdlo. Na to mi dcera říká: To abys měl v noci o čem přemejšlet.

Už tři dny nepřetržitě škytám. Nemůžu dokonce jít mezi lidi. Když jsem byl dnes v kavárně, všichni se po mně ohlíželi. Teď sedím doma, škytám už jako kulomet a moje žena K. říká, víš, že je to nebezpečný? Jo, povidám, na to se může i umřít. A K. hned na to, jo, může, ale k tobě by se taková smrt hodila.

U večeře se naše čtrnáctka ptá, jestli si může půjčit jednu z mých dýmek jako rekvizitu do Skautu. Tak si vyber nějakou horší, říkám. Instinktivně ovšem sáhne zrovna po jedné z těch dobrých. Tu ne, říkám. Tu ne, přidá se K. Jestli tatínka přežiju, budu z ní kouřit já. To mě překvapí, K. nikdy nekouřila. A pokračuje: Když si z ní zapálím, bude tady tatínek zase se mnou. Dcera se na K. dlouze podívá a říká: To si do ní jako nacpeš jeho popel, jo? 

Začátek náročnýho týdne.