Bahno a chaos: zdroj optimismu (rozhovor s fotografem Tonem Stanem)

Rozhovor s vynikajícím fotografem Tonem Stanem jsem pořídil někdy v roce 2002. Původně jsem jej chtěl nabídnout jako vždy Reflexu, tam má ale na články o výtvarném umění monopol Petr Volf. Rozhovor nakonec k mé a Tonově spokojenosti vyšel v MfDnes díky zájmu Josefa Chuchmy, který tehdy řídil kulturní rubriku. (Škoda, že ji neřídí dodnes. Ne kvůli mým článkům, samozřejmě, ale kvůli dost mizerné úrovni, na jaké se nachází dnes. A říkám to nerad.) Ale zpět k rozhovoru. Ten jsem pořizoval v době, kdy Tono uzavřel svůj cyklus Fascinace, který celý nasnímal ve volné přírodě na různých místech České republiky, ve všech ročních obdobích. I na sněhu, pokud se dobře pamatuji. Přestože na většině fotografií dominují nahá lidská těla nebo jejich detaily, on sám je nepovažuje za akty. Respektive, nemá rád, když se o nich jako o aktech mluví.

Snímek z cyklu Fascinace.Tono Stano

Proč ti vadí označení akt?

Lidé na mých fotkách jsou většinou nazí a erotika je ve fotografiích přítomná. Ale je to jen jedna ze složek, které vytvářejí celkový obraz. Když chceš zachytit někoho naprosto oproštěného od všeho, co jej spoutává, logicky dojdeš k tomu, že šaty musí pryč.

Změnil se během doby tvůj přístup k modelům?

Mění se neustále. S každou novou informací, s každým novým zážitkem se posouváš dál. Člověk, který má méně zkušeností, dělá samozřejmě mnohem víc chyb. Ale profesní handicap zase pomáhá vyrovnávat obrovská energie mládí. Když jsi zkušenější, nemáš už takový odpal. Teď trochu odbočím. Ověřil jsem si, že každé životní období přináší šance, na které by měl být člověk připravený. A pokud je připravený, tak je těch šancí tolik, že každé své životní období překlene bez toho, že by musel nějak výrazněji intelektuálně stagnovat. Když zaregistruju, že nějaká aktuální situace v sobě nese určitou zajímavou energii, klidně se jí nechám vést, využiju náhlého pohybu. Zjistil jsem totiž, že fotografie je dobré nechat dýchat, pulzovat. Když lidi příliš organizuješ, mají tendenci úplně ztuhnout. A já se je z té tuhosti snažím vyvést i za cenu, že se nebudu přesně držet původního záměru. Opustím dobrovolně precizní tvar ve prospěch sice méně dokonalé, zato živé fotky. Dokonalé věci se nehodí do tohoto světa. Vždyť právě na drobných věcech, jež narušují tu naprostou čistotu, se zachytává síla, kterou jsme všichni propojeni. A díky těmto "nedokonalostem" máme šanci dostat se pod povrch věcí. Když je člověk vržen do tohoto světa, neznamená to ještě, že je jeho součástí. Mám představu, že když se narodíme, ocitneme se na hladké ploše nějaké veliké koule a visíme v prostoru. Ale chceme se dostat dovnitř, protože tam je ukrytý ten opravdový svět vztahů. Živou součástí světa se staneme teprve tehdy, když vnikneme dovnitř.

Pracuješ raději s novými lidmi, nebo dáváš přednost svým dobrým známým?

Velice rád poznávám nové lidi. Každý člověk, pokud je otevřený spolupráci, je do mých fotografií něco schopen vnést. A já zase předpokládám, že mu to budu schopen oplatit. Třeba tím, že ho ta práce nadchne, že nějakým zajímavým způsobem ovlivní jeho další život. Vybírám si lidi, u nichž podvědomě cítím, že bychom mohli společně něco udělat. Samozřejmě, že vzniklé přátelské vztahy přetrvávají dál, ale nepatřím k těm, kteří léta chodí každý čtvrtek do hospody se stejnou partou. Navíc uzavřené skupinky, i když asi ne vždy, se začínají negativně vymezovat vůči ostatním. A to nesnáším. Lidská komunikace je pro mě nenahraditelná. Poznání v tomto slova smyslu mi nemůže zprostředkovat žádné umění. To, co je opravdu autentické, se dovídám jen z osobního kontaktu. Umělecké dílo má být veliká mystifikace, realita přetavená fantazií, umění má lidi nakopnout do jiného světa. Ale jedině v osobním setkání může dojít k naprosto zásadním věcem.

Víš, jak působíš na druhé lidi?

Když jsem ve své kůži, když jsem kompaktní, když se nenechám ničím rozhodit, jsem přesvědčivý. Jedním z důležitých předpokladů vzniku dobré fotky, ale i čehokoli jiného je, že musím věřit tomu, co dělám. Jinak ze mě nevyjde impulz, který by mohl přeskočit na mé spolupracovníky. Problém je, že spousta lidí tuto víru podceňuje. Víra je přitom to základní. Každý tvůrce zanechává ve svém díle energii, která pak vyzařuje na ostatní.

Setkával ses v počátcích s nedůvěrou?

Setkával a setkávám. Ale i toto je součást fotografování a další důvod, proč mě to tak baví: dokázat přesvědčit o tom, co chci. Je spousta lidí, kteří nevěří, že by byli schopni něco vytvořit. A já jsem přesvědčen o tom, že je to jen tím, že v sobě ten skrytý talent nikdy neobjevili, nebo byli líní jej rozvinout. A důvodů, proč něco neudělat, se najde vždy hodně. Všichni máme blízko k tlení a bahnu. Zvlášť v poslední době, kdy se ve světě dějí ty šílenosti, se člověk tady zamýšlí nad smyslem komfortu. Měli bychom být vnitřně srovnáni s tím, že můžeme o leccos z toho přijít. Že se toho můžeme buď dobrovolně zbavit, nebo toho všeho být nedobrovolně zbaveni. A měli bychom být tudíž schopni, nebo se to aspoň učit, nacházet vztahy v tom, co zůstane, v tom, co je nejzákladnější. S tím souvisí moje fotografování ve volné přírodě. Tam si to jasně uvědomíš. Když třeba chodíš pro vodu k nedalekému potůčku a zpátky do svého domku, dříve nebo později začneš chodit v bahně. Člověk je na bahno alergický, a přitom je bahno to první, co ho v přírodě potká. A pak přijdeš někam do společnosti, všichni se ti kouknou na boty a řeknou: Očisti si je, máš je zablácený. Tomu samozřejmě rozumím, ale bahýnko nás stejně vždycky dohoní. V těchto zdánlivě ošklivých věcech se však často dají najít zárodky něčeho úžasného. Ať je to bahýnko v přírodě, nebo bahýnko - ten bordel v nás. A to je zdroj mého optimismu.

Máš metody, jak zlomit počáteční ostych partnerů? Při jednom fotografování jsem si všiml, že jsi jim koupil množství ovoce, které mají neustále po ruce.

Samozřejmě hledám lidi, které pózování před fotoaparátem zajímá, aniž by u toho nějaké ovoce nebo nějaké dobroty museli mít. Jde o to, že když fotíme venku, je dobré mít něco dobrého k jídlu s sebou, aby člověka zbytečně netrápil hlad. Jde čistě o to, aby nic nechybělo a neodváděla se pozornost od práce. Předpokládám, že lidi, kteří do toho jdou, jsou už natolik rozhodnuti se mnou dělat, že je nemusím přesvědčovat. Ale nemám žádné vědomé strategie. Když vidím někoho, že by mohl být dobrý, prostě ho oslovím. Většina lidí taky chce po sobě něco zanechat. Využívám tedy i toho, že samo fotografování je nejen v mém, ale i v jejich zájmu. Když už jsem se rozhodl, že s těmito konkrétními lidmi chci pracovat, chci je na fotografiích prezentovat co nejlépe, tedy důstojně. Asi každý, kdo si myslí, že má pro to předpoklady a dostane nabídku, zkusí své schopnosti využít co nejlépe. Jsou lidi, kteří se na focení opravdu necítí, ale takové většinou ani neoslovuju. Jsem přesvědčen, že pokud se lidé potřebují najít, aby společně něco vytvořili, určitě se najdou, ať je ten prostor, v němž se pohybují, sebevětší. Vysvětluju si to tak, že každý vysíláme do prostoru informace tak dlouho, až zasáhnou toho pravého, který na takový impulz reaguje.

Jaký je rozdíl ve spolupráci s mužem a ženou?

Obrovský. Když jsem začal dělat ještě ve škole ateliérové fotky, bral jsem nouzově i chlapy. Ale spontánně jsem se daleko lépe vyjadřoval skrz ženy. Když se v tom začne člověk víc vrtat, tak zjistí, že to naprosto koresponduje s mým uvažováním. Ženy jsou příměji propojené s univerzem, tudíž se mi s nimi spolupracuje výborně. Na chlapy nemám odhad, komunikačně mi to u nich tolik nefunguje. Ale třeba v nové sérii fotografií, které jsem dělal v přírodě, jsem chtěl mít i chlapy, a to z koncepčních důvodů. Chtěl jsem, aby to působilo jako lidská společnost.

Dostáváš se při focení do konfliktů?

Nedostávám. Když se práce nedaří, focení bez problému přeruším. Ne vždycky, samozřejmě, někdy se prostě něco nakousne a já to potřebuju dodělat, jsem přesvědčený, že je to výborný a potřebujeme to jenom dotáhnout. Třeba vidím, že modelka mele z posledního. Nic neřekne, ale vidím to na ní. To se ji pak snažím nadopovat tím, jak je to skvělý, že ještě musíme jít trošku dál. Ostatně mně téměř každá fáze opravdu připadá báječná, i když ještě není třeba hotová. Ale už tam vidím prvky, které sedí. Je to tak, jako když na staveniště přijdou laik a odborník: laik je zmaten, kdežto odborník, pokud je stavba dobře rozestavěná, pozná kvalitu a pochválí budovu v tom stavu, v jakém je. Laik v tom staveništi bude vždycky vidět jenom chaos zdí.

Co takové "stavění" fotky znamená konkrétně?

Třeba pro fotku, kterou jsem použil na plakát k mé poslední výstavě Fascinace, jsme nějakou dobu budovali prostředí, které nakonec vypadá velice autenticky. Ale je to umělý výsek přírody. Během fotografování tohoto cyklu jsem získal zkušenost, že většina dobrých fotek vzniká tehdy, když se na přírodě nějakým způsobem zapracuje, když ji trochu někam posunu. Divoká příroda je velice bujná, neustále z ní něco vyrůstá, žije svým životem. A jakýkoli lidský, třeba i nepatrný zásah do přírody - například vkročení do lesa - je v první fázi destruktivní. Ale pak zjistíš, že ta destrukce vede k novým možnostem. Jakmile začnu fotit věci, do kterých nezasahuju, nestanu se jejich součástí a výsledek bude stále odcizený. Ale v okamžiku, kdy začnu okolím manipulovat pokorně a s vírou podle nějakého klíče, existuje naděje, že vytvořím něco, co ode mě přijme i příroda. V netknuté přírodě vznikne podle mé zkušenosti málokdy fotografie, které by něco nechybělo.

Spoléháš tedy spíš na intuici?

Pokud se na fotografii skutečně napojíš - líbí se ti, cítíš, že je dobrá, tak ji nepotřebuješ analyzovat. Pokud nejsi zrovna kritik.

Ale snad tě zajímá, proč se ti zrovna něco líbí.

Takhle neuvažuju, moje vnímání je založeno na tom, že se snažím poctivě utřiďovat vjemy a jejich hodnotu. A pokud jsem správně naladěný, většinou to funguje tak, že mě to, co vidím, osloví a věřím tomu. Už netrávím čas přílišným přemýšlením. Analýza může být nekonečná, když začne navazovat na všechny zážitky, které si v sobě neseš. Ale zjistit si, proč někdo z celé složité struktury jednoho obrazu nebo jedné fotky vyjme jeden konkrétní plán, který potom kritizuje, je poučné a zábavné. Dá to možnost se o tom člověku něco dovědět.

K čemu je vůbec fotografie?

Mám představu nás lidí jako dělníků na nějakém velkém božím projektu, do něhož však vůbec nemáme možnost nahlédnout. Je tady pro nás připraveno ohromné množství nejrůznější zábavy, ale to podstatné, kam se to všechno sune, o tom nemáme ani páru. Je to tajemství. A umělecká forma má svým způsobem šanci je otevírat.

David Hrbek (publikováno v MfDnes, 2002)