Kdykoli čekám v řadě u poklady sleduji ty slečny, paní či mladíky nebo pány, kteří berou do rukou jednu věc za druhou a snaží se vyloudit pípavý tón na své pokladně. A vždy mi táhnou hlavou otázka: „Kdo vlastně jsou?“
Kdo je ten člověk, který vynakládá tu menší, tu větší úsilí k prostému zaznamenání věci na pokladní pásek. Nebylo by lepší, aby dělal něco jiného? Poměrně často tam sedí i člověk, který jako by tam zabloudil náhodou. Hezký, inteligentní, milý… Proč proboha hledá cestu ke získání příjmu zrovna tímto způsobem? Když kolem nás je tolik příležitostí, tolik šancí k zajímavější práci.
A tak – kdo vlastně jsou pokladní? Vždyť popis takové práce musí odradit skoro každého. Proč jsou pokladní? Jako to má výhodu, oproti jiným činnostem? Nevidím žádnou. Snad, možná pro osamělou matku s malými dětmi, která se těžce pere se životem a nemůže najít práci, která alespoň trochu svými směnami respektuje její povinnosti vůči dětem. Jednu takou znám. A budiž řečeno, že jakmile přestala býti osamělou, hned od pokladny odešla.
Je to od prodejen plýtvání lidmi. Málo peněz, nezajímavá práce a mnohdy fyzicky náročná. Navíc stresující, když to nejde jak má. Drzý zákazník, nefunkční technika či ztracený čárový kód na zboží.
Vždyť technicky by to šlo zvládnout jinak. Bezkontaktní čipy a čtecí rámy místo poklady. V první fázi pouze výběrčí peněz, v dalším kroku automat na placení a turnikety pro propuštění řádného zákazníka z jeho nákupem. Takže proč tisíce zaměstnaných pokladní? Možná, že prodejci nechtějí investovat. Jejich zisky, zvláště u velkých řetězců, jsou neustále pod tlakem konkurence. Někteří raději končí a odcházejí někam, kde mají vetší šance (jako Delvita). A do toho ještě investice do nových technologií. Proč vlastně? Mají k dispozici masu lidí, kteří zahodí jakékoli ambice a sny u pípající kalkulačky.
