Pražské tažení proti motoristům – díl první Modré zóny

Už řadu let sleduji, jak se motoristům v Praze stále více a více zmenšuje prostor. Řidičský průkaz mám od 18ti let a stejně tak dlouho jezdím po Praze. Koneckonců jsem ho také v Praze udělal. A to je dnes již více než 35 let.

Nechci a nebudu popisovat pražský provoz před rokem 1989. V podstatě to byla jako dnes v 5:00 ráno. Aut bylo dramaticky méně, parkovat se mohlo všude (s nadhledem), uzavírek pomálu. Potkat cyklistu byla zvláštnost.

Reakcí na prudký nárůst provozu byly různé regulace a zákazy. Uzavřely se celé ulice a začaly vznikat pěší zóny. I když mě to jako motoristovi občas vadilo, tak bylo rozumné to akceptovat. Přínosy pro lidi byly větší. Velký vliv mělo ukončení používání paliv obsahující olovo. To byl obrovský předěl. Město se významně pročistilo, i když aut přibývalo. A stále jich bylo více a více.

V době zcela nedávné tak městští konšelé začali sahat po neobvyklých opatřeních. Zásadním krokem byl vznik tzv. modrých zón. Opravdu si myslím, že kdyby podobný princip použil někdo v komerci tak už dávno skončil. Buď s podnikáním nebo v base. Důvody jsou jednoduché.

1. Občany žijící v Praze magistrát rozdělil na občany žijící v jednotlivých pražských částech. Tedy obyvatel Prahy již neměl stejná práva v celé Praze, ale jen v té části, ve které měl trvalé bydliště. To šlo úplně mimo historická pravidla města.
2. Občan, pokud chtěl parkovat v blízkosti svého bydliště, tj. na modré zóně, musel zaplatit za právo parkovat. Tedy za právo, které měl „odjakživa“, a které si vlastně platil tím, že část jeho daní jde do městské pokladny. Tedy za totéž zaplatil znovu. 
3. Občan zaplatil, aniž získal jakékoli konkrétní plnění. Město/městská část mu totiž jen dala právo zaparkovat a nikoli mít místo k parkování. Korunu všemu pak nasadili konkrétní městské části, které vydaly více „oprávnění“ k parkování na modrých zónách, než je na nich parkovacích míst.

Nejlepší na celém příběhu je, že obyvatelé žijící především v centru města se modrých zón dožadovali a radní tak šli „naproti svým voličům“. Jak to dopadlo viz výše. A stále jich přibývá.

Modré zóny vyrobily i složité příběhy

• Pokud obyvatel městské části X bydlí na její hranici s jinou městskou částí, kdy obě mají modré zóny, tak na té, kde nebydlí nemá právo parkovat.
• Pokud na adresu, kde je modrá zóna jede řemeslník, tak měl celá léta smůlu. K potěšení kasy Městské policie. Pak konečně zavedli aplikaci, které mu umožní zaplatit i tam, ale na mnohdy velmi krátkou dobu. Takže škoda, občane. Řemeslník jen na chvíli.

Modré zóny přinesly i změny celkového stavu v ČR. Chytla se toho další města a obce. Různí zastupitelé pochopili tu devizu prospěchu místních na úkor „cizích“. A samozřejmě i oholit místní, kteří na to přistupují dobrovolně má svou hodnotu. Čím dále více se objevují místa, kde jako občan ČR máte jiná práva než jiný občan ČR. Soudy to pokrývají, Ústavní soud je apatický.

Fakticky se preferováním místních (občanů i aktivit) vytváří problematický vztah k občanům jiných obcí. Kam to vede? Například i k tomu, že lidé žijící v obci X nechtějí, aby přes jejich obci jezdili lidé tam nebydlící. To je velkým problémem především středočeského kraje. Je to prostě jako Džin z lahve. Už je venku a nikdo se ho nesnaží zahnat zpět.