Jsem silně přesvědčen, že to co jsme je především dáno naší osobní i národní historií. Byli jsme vychováni a vyrostli v daném kulturně sociálním prostředí.
Byli jsme vychováni a vyrostli v daném kulturně sociálním prostředí. Máme rozsáhlou historii od slovanského osídlení, nicméně to vzrostlo na ještě dávnějších kořenech Keltů, a kdo ví koho před nimi (pro zvědavce – řada místopisných a jiných názvů či jmen je keltského původu např. asi i řeka Ohře).
Prostě jsme aktuálně nejmladší potomci dlouhé řady generací před námi. To je i zdroj přechylování ženských příjmení. Prostě žena, když s někým byla, žila atd. tak byla jeho. Muže. Tedy ..ová. Přes hysterický pokřik dnešních obrazoborců to já osobně vnímám nikoli jako přivlastnění = zmocnění či majetek, ale jako vyjádření toho, že byla s ním či šla za ním. Nejsem historik ani jazykovědec (jen tak mimochodem jak neuvěřitelné je, že k silně společenskému tématu se vyjadřuje jazykovědkyně). Ale při zběžném pohledu do dávnější minulosti to …ová například zajišťovalo i ochranu ženy mužem.
Dnes většina nutností být ..ová vyčpěla. Nicméně co je tu stále s námi dál, je naše historie a s trochou patosu si řekněme i odkaz našich předků. A jeho součástí je i pro některé uřvané skupinky to nervující přechylování. Rozhlédneme-li se po světě, tak vždy někde najdeme cosi pro někoho lepšího než je zde. To ale neznamená, že musíme násilně vnutit naší společnosti něco cizího a přitom se demagogicky halit do jakéhosi prospěchu, a nebo ještě lépe, nějakého toho ústrku.
Vážené ženy, dívky, slečny či paní. To, že nebudete …ová, na Vás osobně nic nezmění. Jen utnete další pouto vázající se k našemu prostředí a naší kultuře. Pro nijaký prospěch. Pro exhibici pár nešťastných duší, které budou vždycky hledat nějaké to protivenství.
