Reálné prorůstání církve a státu v moderní civilizaci stojí v Polsku životy mladých žen, u kterých nastaly problémy s těhotenstvím.
Vzhledem k úrovni vnímání církve v zemích českých je v nás velmi hluboce zažit sekularismus, tedy jednoznačné oddělení církve (církví) a státu. Všechny moderní a rozumné země našeho typu civilizace to vnímají obdobně, některé více, některé méně. Když dojde k porušení tohoto principu, tak je obvykle zaděláno na problém. Komunisté razili politiku téměř úplného vymazání církve z lidského života, protože se čistě ideologicky prali s církvemi o stejný prostor. Prostě chtěli, aby víru v komunismus nic nerozptylovalo. To byl jeden extrém. Druhý je naopak prorůstání církve do státu, rozumějme do ústavních institucí i exekutivy. Příkladem je současné Turecko, kdy zakladatel moderního tureckého státu Mustafa Kemal tvrdě razil sekularismus, ale nynější velký vůdce Recep Erdogan se rozhodl, že mu více pomůže náboženství, kde chce být prorokem, než demokracie, která je vrtkavou společnicí. Kdykoli si myslíme, že jsme v Evropě na intelektuálním či kulturním piedestalu, tak se stane cosi, co nám chrstne studenou vodu do tváře. Přesně tak mě přišel konflikt související s rozpadem Jugoslávie, kdy lůza a primitivní bestialita vítězili tisíc kilometrů od nás. Kulturní slupka tam praskla strašně rychle a odporně. Stejně tak mě mrazí příběhy ze současného Polska, kde se naplno projevuje síla katolické církve. Bohužel s nepochopitelnými excesy spojené se snahou o faktické řízení Polska skrze dogmata hodná islámu. Důvodem je postupné odřezávání vědeckého a společenského pokroku a snaha odečtení pár set let z letopočtu. Ženám jsou postupně odebírána práva na rozhodnutí o svém těle a životě. O tom, zda chtějí či nechtějí být těhotné. A s tím se jako splašený kůň spojují různé konflikty a zákazy. A umírají lidé. Ve strachu z postihu a ostrakizace se lékaři bojí provést i medicínsky zjevně nutné zásahy. Už po druhé v posledních měsících média popisují tak dlouhé odkládání zákroku spojené s patologickým těhotenství, že ženy zemřely. Můj oblíbený Edmun Burke řekl, že „K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama. Jediná věc je nezbytná pro triumf zla, aby dobří lidé nic nedělali.“. Takže je potřeba zvednout hlas. Nebo se nám z našeho souseda a i země, která je nám blízká, stane církevní stát, který si zcela podrobí své občany. A možná v budoucnu si ani nebude brát servítky s námi bezvěrci.
