S nutností řešit krádeže zboží sáhl management některých prodejních řetězců k jednoduchému, a v interní komunikaci zjevně osvědčenému, řešení. Budeme mít zákazníky za zloděje.
Každého slušného člověka musí těžce rozhodit podezření, že je zloděj. Jako národ sice nemáme v tomto směru valnou pověst – a tu potvrzují stará pořekadla jako „kdo nekrade, okrádá rodinu“ apod., ale většina z nás v dospělém věku prostě nekrade. Ne proto, že máme strach, ale jednoduše proto, že se to nedělá.
Jsou veřejně známé informace, kdo nejčastěji krade v supermarketech. Jsou to v cca 75% lidé uvnitř. Tedy ti, kdo znají vnitřní provoz a vědí jako obejít různá bezpečnostní opatření. Úmyslně používám termín „lidé uvnitř“, protože vědomě nechci nařknout zaměstnance. V supermarketech se totiž pohybují masy plničů regálů, dodavatelů čehosi, pracovníků reklamních firem atd. Nicméně je nepopiratelným faktem, že zákazník škodí v max. 25% případů. To potvrdil v květnovém rozhovoru tohoto roku pro LN i Jiří Kameník, představitel asociace bezpečnostních agentur.
Management některých prodejních řetězců však neváhal a zavelel k honu na zákazníky. V posledních dvou měsících čelím v různých prodejnách stejnému chování. Pokladní se tu více, tu méně neurvale a teatrálně snaží prohlédnout mi nákupní vozík a požadují či rovnou provedou nadzvedávání mých tašek či jiných osobních věcí. VŽDY se takovému chování bráním, ale často bez šance.
Příklady z posledních dvou týdnů mám dva, a naprosto odlišné.
První – OBI Roztyly. Pokladní mne vyzvala, ať si nadzvednu své věci ve vozíku (po vyložení nákupu), aby ho mohla prohlédnout. Odmítl jsem s tím, že nekradu a proto nevím proč bych to měl dělat. Ano uznávám, jsem obtížný zákazník. Začala mi vysvětlovat, že se jí to také nelíbí, ale má to NAŘÍZENO. Poukázal jsem na variantu, že kdyby běla nařízeno mne svléci do naha, tak by to také neudělala. Pokladní mi s jistým odevzdáním popsala, jak je k tomu nucena, tak jí hrozí vyhazov, když prohlídku vozíku patřičně neprovede atd. Rezignoval jsem. I přes to jsem vyhledal managera supermarketu a ten mi klidně a s nadhledem vysvětlil, že je to nařízení z vedení řetězce, že se mu to také nelíbí. V rámci rozhovoru mne ujistil, že mou nespokojenost uvede na jednání managementu řetězce a snad to padne na úrodnou půdu. Nepadne, ale to je jedno. Jednání slušné a rozumné. Sdělení doručeno.
Druhá – Albert Vestec. Pokladní si bez řečí a požádání o cokoli stoupla a nadzvedla mi tašku ve vozíku a odstrčila ho dále, aby viděla, že jsem skutečně všechno vyndal na pás. Nevěřil jsem svým očím! Po standardní námitce, standardní odpověď. NAŘÍZENO! Vyhledal jsem tedy manažerku supermarketu. Podle hesla „ryba smrdí od hlavy“, se mi dostalo poučení, že je to nařízeno, že s tím nemíní nic dělat, že je jí jedno, že se mi to nelíbí apod. Poměrně dost jsem se naštval. A k ničemu mi to nebylo. Kolovrátek jsem nezastavil a ještě se přidala jakási jiná pokladní a začali společně vymýšlet novinky, např. že jako zákazník jsem POVINEN všechno vyndat z vozíku a hotovo.
Vážený managemente prodejních řetězců. Dovolte jednoduché sdělení. Nejsem zloděj. Nekradu. Očekávám profesionální a korektní chování personálu. Neočekávám prohlídku a manipulaci se svými osobními věcmi. A především, NEBUDU NAKUPOVAT tam, kde to nerespektují. Tomu se říká hlasování nohama. I přes to, že jsem v Albertu Vestec relativně často nakupoval, tak dále nebudu.
Pokud svými metodami a chováním naštvete zákazníky, tak si podřezáváte hlavní zdroj příjmů. Pokud nemíníte investovat do hlídání těch, co SKUTEČNĚ způsobují masivní škody, tak s veškerou úctou – do vedení nepatříte.
