Tak a i kdybych teď potkala slepýho, hluchýho, chromýho, nahýho, mrtvýho, .. je mi to FUK! A kdyby se tu třeba kráva telila ani si ji nevšimnu! Nikoho! Nadávala jsem sama sobě sedíce ve zplundrované trosce bývalého krásného malého autíčka.
Vztekle jsem šlapala na plyn.
Když jsem projížděla kolem polí, míjela jsem chlapíka, co běžel po kraji silnice jak v posledním tažení. V ruce nějakou síťovku či co, vytahané tepláky, nepohodlné polobotky. Prošedivělý pán, možná vypadal daleko starší, než ve skutečnosti byl, protože měl strhaný zoufalý výraz. Jeho styl běhu připomínal postřeleného maratónce na posledním kilometru a to, že sotva zvedal nohy svědčilo o jeho naprosté vyřízenosti.
Nech tu nohu na plynu a koukej před sebe! Okřiklo mě okamžitě mé druhé já v předtuše zase nějakého dobročinného průšvihu!
Chlapíkovi se ale asi něco stalo,... staralo se mé první já, ... asi něco hroznýho! A potřeboval by pomoc! Co když jde o život?
Ani nevím jak, ale už jsem stála a pak i couvala k pánovi.
„Dobrý den, pojďte pane, co se vám stalo, já vás svezu, kam potřebujete?“ Zavolala jsem na něj zase tím svým nemožně dobráckým srdečným tónem.
„Co?“ Smykem zprudka zabrzdil kmitající se nožky a vyděšeně na mě vejral.
Tak teď nevím, jestli je chlap blbej nebo hluchej. Už jsem zas čula nějaký trapas a hned mě mrzelo, že jsem zastavila. Ještě si bude myslet, že jsem nějaká bláznivá nymfomanka, která tady v poli...!
„Pojďte, vidím, že někam hrozně spěcháte, tak vás svezu.“ Pokračovala jsem lehce opatrněji.
„Já.... ale nikam nespěchám!“ Ohradil se evidentně vykolejený překvapený chlapík, couvl a uraženě dodal. „Já přece sportuju!!“
Ježkovy voči! On sportuje jak umrlec se síťovkou a já jsem ten největší kůň pod sluncem! Komu není rady...! Patří ti to!Jednou se připleteš prasatům do žrádla a ty tě sežerou!! Vpálilo mi hned nemilosrdně mé druhé já. Vztekle jsem přišlápla plyn a víc už jsem si ani nenadávala. Už jsem se sebou vůbec nemluvila!
Za trest za dobré skutky jsem doma drhla celé poničené auto. Dalo mi to půl dne a výsledek stejně nic moc.
Odpoledne jsem byla vyřízená jak horník. A došlo nám pití. Aspoň se projdu k pumpě pro limošku. Bylo posledního dubna. Čarodějnice. Po cestě k pumpě jsem potkávala skupinky starších, mladých i malých čarodějnic, v méně či více zdařilých kostýmech. Všude smích, některé partičky se na mě vrhly, aby mě pošťouchly a já se tak dostala do takové rozverné uvolněné nálady.
I pumpař byl nakažen stejnou atmosférou, takže se mnou zvesela špásoval. Dala jsem si jednu limču tam, popíjela ji a smála se pumpařovým vtípkům. V tom se otevřely dveře a v nich královna všech čarodějnic! Vážně nejlepší kostým i maska co jsem dnes nebo možná vůbec kdy viděla - a že jsem jich potkala fakt hodně! No ta byla jak opravdická! Bomba! Krabaté pocuchané dlouhé vlasy, každý jinám, nějakou ozdobu v nich, bradavici pod nosem, strašlivě snědě nalíčený celý obličej i krk, tlustou černou linkou zvýrazněné oči, dlouhé nalepovací řasy, rty namalované téměř do černa. A ten propracovaný ohoz! Jako exkluzivní sexy čarodejnice na bálu na Čertových kamenech! Vlály za ní všelijaké pestrobarevné camfoury, prostě úžas!
„No to je bomba!“ Kývala jsem se na ni uznale, jen co vešla. „Teda to je super!“ Vysekávala jsem ji s úsměvem pochvalu. „Že jich dneska chodí, ale vy jste fakt nejlepší, co jsem viděla!“ Pěla jsem jednu chválu za druhou, protože si je vážně zasloužila.
„Prosím?!!?“ Zadula hrozivě po chvilce ona korpulentní bytost jak siréna nejprve směrem ke mě a hned v zápětí vykulila oči na staršího elegána co ji doprovázel.
„Co že říkala ta paní, Izabel?“ Otázal se jí pán dobrosrdečně.
„Jasmíne!?“ Vyštěkla hystericky na nevinného pána, tónem – vem si ji Kazane, trhej!!
V tu chvíli jsem pochopila svůj trapný přešlap! Aj ta krajta! Madam Izabel asi čarodejnice ne-e, že?! No nazdar! To tedy není maska?
Baba byla tak rozhozená, že jí po obličeji začaly téct čůrky potu, které se ji mísily s líčidlem a jako černý potůček se draly do bujarého výstřihu. Lapala po dechu, a dělala, že omdlívá, přičemž se teatrálně klátila na onoho asi tak o padesát kilo lehčího mužíčka, kterého chvílemi obarveným dmoucím se poprsím dávila a chvílemi mu ho otírala o bílý oblek. Bezbrannému človíčkovi se pod její tíhou podlamovaly nohy a padaly brejličky i slamáček. Jestli Izabel měnila barvu nebylo sice pod stále ještě tlustou vrstvou make-upu vidět, ale sípala jak meluzína, otvírala zmalovaná ústa a vystrkovala své velké kobylí zuby.
Na nic jsem nečekala a vystřelila z pumpy jak malý hajzlík od rozbitého okna.
Zastavila jsem se až doma. Sedla jsem si na schody a chtěla se rozbrečet. Pak jsem si ale vybavila tu zhrzenou sexbombu, jak se tam koulela po tom střízlíkovi a rozesmála jsem se tak, až mi slzy tekly.
Tak není nakonec místo dobrých skutků lepší být drzý hajzlík? Trapas je to stejný a aspoň je sranda!
