Obdivovaný Král Řezník

Byl Henry V. ideální rytíř bez bázně a hany? Nebo je to pohádka, která se čte klukům před spaním a vojákům před bitvou? Světí účel prostředky? Může být brutalita obdivuhodná? Je lidskost slabost? 

Obdivovaný král Řezník

Byl Henry V. ideální rytíř bez bázně a hany? Nebo je to pohádka, která se čte klukům před spaním a vojákům před bitvou? Světí účel prostředky? Anglicko-irský historik Desmond Seward: Nedotčená podoba Henryho V. slouží jako nástroj anglické propagandy, včetně relativně nedávné 2. světové války. Henry V. přitom projevoval řadu výrazně nehrdinských vlastností a měl více než málo společného s Napoleonem a dokonce i Hitlerem. Byl to netolerantní fanatik, který horlivě pronásledoval a upaloval protestanty, machiavelistický politik a vládce usilující o zajištění svého sporného nároku na anglický trůn za každou cenu.

Svět přivítal Henryho 16.září 1386, v Monmouth ve Walesu. O jeho dětství se toho moc neví, nebyl nikým zásadním. To se změnilo v roce 1399, kdy se jeho otec násilím zmocnil trůnu, na kterém seděl Richard II. a z Henryho se stal princ z Walesu. Vzdělání prince se muselo pozměnit tak, aby byl jednou připraven vládnout.  Kromě tradičních „předmětů“ jako lukostřelba, jízda na koni nebo souboj s ručními zbraněmi, se učil hudbě a tanci a to jako první z anglických králů. Už jako 16 letý bojoval po boku svého otce Henryho IV (Bolingbroka). V bitvě u Shrewsbury proti silám Henryho „Hotspura“ Percyho v roce 1403 byl málem zabit, když mu šíp probodl levou půlku obličeje (dřevěnou část šípu se podařilo odstranit, ale hrot šípu zůstal 15 cm hluboko!). Zranění bylo vážné, operace trvala několik dní. Díky brilantnosti královského lékaře se Henry znovu narodil. Všechny portréty proto zobrazují Henryho jen z jedné strany. „Hotspur“ Percy zemřel po střele šípem do obličeje ve chvíli, kdy si nadzvedl hledí. Otce i syna zaměstnávalo i vleklé povstání velšského národního hrdiny Owaina Glyndwra v letech 1403 – 1408. Po smrti  otce v březnu 1413 byl Henry 9. dubna téhož roku, za husté vánice, ve Westminsteru korunován králem Anglie. Královsky určitě vypadal, jeho 2 metry, byly v té době naprosto ojedinělé. Určitě na něm nebyly vidět pochyby o jeho právu na trůn. Jeho otce sžíraly a stal se kvůli nim paranoidním a vedly i k jeho předčasné smrti v pouhých 45 letech. Sesazení pomazaného, byť velmi neoblíbeného krále, na něm zanechalo následky. Mladý Henry byl velmi zbožný. Ať byl kdekoli, účastnil se mše 3x denně. Také slavnostně pohřbil Richarda II. Jeho vláda v Anglii probíhala poměrně klidně, pomineme-li upálení jeho kdysi blízkého přítele, Sira Johna Oldcastlea v roce 1417 , během lollardovských nepokojů, a southamptonského spiknutí, které chtělo za krále Edmunda Mortimera, který by se stal králem po Richardu II., kdyby Bolingbroke. neurval trůn pro sebe. Mortimer ale králem být nechtěl a na spiknutí sám Henryho upozornil. Během Henryho života byla Anglie po celá desetiletí sužovaná stoletou válkou. Když byl Henry v roce 1413 korunován, uplynulo 76 let od jejího začátku. Nicméně v roce 1389 byla podepsána mírová smlouva, která platila, dokud se Henry nerozhodl, že chce znovu zahájit boje. Využil komplikovanou politickou situaci ve Francii, která byla rozdělena na 2 hlavní frakce, Armagnaky a Burgunďany. 12. srpna 1415 se vydal nárokovat si francouzskou korunu, o které se domníval, že mu patří.
První na ráně byla pevnost Harfleur, dobytá za necelý měsíc, 22 září. Henryho řeč ke guvernérovi rozhodně nebyla ukázkou diplomatického vyjednávání. Henry jako vyjednávací taktiku použil tvrdý, pohrdavý jazyk. Hrozil, že pustí své vojáky a dovolí jim „sekat jako trávu vaše čerstvé krásné panny a vaše nemluvňata“. Po bitvě u Harfleur se dozvěděl o zločinu svého dávného přítele Bardolpha, který vykradl místní kostel. Henry měl dlouhou moralistickou řeč na téma, že angličtí rytíři se takto nechovají a nechal ho popravit. Z hlediska válečného chování byl Henry pragmatickým pokrytcem. 25.října 1415 došlo k jedné z nejslavnějších bitev v historii Anglie. Francouzům v ní nevelel král Charles VI. Ten trpěl vážnými psychickými problémy a byl přesvědčen, že je stvořen ze skla a tudíž nepoužitelný v boji. Armádě velel konstábl Charles d'Albret a jiní prominentní francouzští šlechtici. D'Albret běhal každé ráno míli v kompletním brnění.Wow. Podle mýtu, který začal sám Henry, anglická armáda tvořila zlomek francouzské. Ve skutečnosti si byly armády skoro rovny, 10 000 Francouzů a 8500 Angličanů, kvalifikovaný odhad. Údaje se samozřejmě liší podle toho, kdo bitvu popisuje. Angličanům velel Henry V. s královskou korunou nasazenou na helmě svého brnění. Aby jeho bojovníci viděli, že král je s nimi a jsou něco jako jeden za všechny a všichni za jednoho .80 % anglické armády tvořili (právem) obávaní lukostřelci. Většina z nich šla do bitvy bez kalhot. To proto, že úplavice, kterou stále trpěli, způsobovala průjem a bez kalhot mohli střílet šípy bez obav o stav svých spodků.  Zdá se tedy, že francouzská kavalérie neuvízla jen v bahně:-). Kavalérie také byla jedním z důvodů francouzské porážky. Po nočním lijáku zůstal  terén extrémně bahnitý a  nahrával tak  lehčí anglické armádě. Koně s francouzskými rytíři uvízli v bahně a bylo téměř nemožné se v brnění z bahna zvednout. Zato bylo jednoduché uvízlé bojovníky dorazit. Henryho vítězství u Agincourtu pramenilo z několika faktorů. Hlavním faktorem byla bojová pozice a terén samotného bojiště. Angličané byli umístěni na vyšší půdě než Francouzi a bránili úzký pruh země mezi hustými lesy, což usnadňovalo odražení útočících francouzských rytířů. Také složení armády, angličtí lukostřelci si v bahnitém terénu skvěle poradili s francouzskou jízdou. Angličané také vytvořili téměř neproniknutelnou zeď z naostřených kůlů, aby se chránili. Svou roli sehrál i fakt, že Francouzi měli občas problém s jednotou velení.Vítězství u Agincourtu nemělo skoro žádný strategický význam. Mělo ale velký psychologický význam. Angličtí vojáci byli přesvědčeni, že porazí každého, kdo bude natolik hloupý, že před nimi neuteče. Agincourt nebyl bitva, byl to mýtus. Mýtus, který stvořil sám Henry V.
Jedna z nejkontroverznějších epizod Henryho vlády se odehrála po jeho vítězství u Agincourtu. Angličané zajali velké množství Francouzů a Henry se údajně obával, že by zajatci mohli posbírat zbraně z bojiště a vrhnout se na své vyčerpané věznitele. Proto nařídil, aby byla většina zajatých zabita. Mnoho z jeho rytířů odmítlo být součástí takové nerytířské akce, zejména proto, že Francouzi byli na ústupu. Henry ale zajistil, aby krvavý čin byl vykonán. Je diskutabilní, kolik vězňů bylo skutečně chladnokrevně popraveno, ale i jeden by byl v dnešní době považován za porušení Ženevské konvence. Doboví kronikáři ale s Henryho přístupem žádný větší problém neměli. Jiná doba, jiné mravy. Během Henryho návratu do Anglie se v ulicích pořádaly divoké oslavné party, Henry byl zbožňován a jeho vítězství nad Francouzi byla událost století. Henry uměl výborně dvě věci, bojovat a svá vítězství dostatečně „prodat“. Domácí politika ho moc nezajímala, neměl na ní trpělivost. Existovaly výjimky.
Po bitvě u Agincourtu navštívil Henryho uherský král Zikmund (Zikmund Lucemburský, syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, půl bratr Václava IV. a tchán Albrechta Habsburského, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419–1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436–1437), lombardský král (od 1431) a římský císař (od 1433) a liška ryšavá), který zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií. Byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie. Henry ho bohatě hostil a bavil a dokonce ho dekoroval Podvazkovým řádem. Zikmund ho na oplátku dekoroval Řádem draka. Henry měl v úmyslu po sjednocení anglického a francouzského trůnu provést křížovou výpravu pro řád, ale zemřel dříve, než uskutečnil své plány. Zikmund opustil Anglii o několik měsíců později poté, co podepsal Canterburskou smlouvu, která uznává anglické nároky na Francii (1416).

V roce 1417 Henry znovu vyrazil do Francie. Zabral Caen, dolní Normandii a Rouen. Hlavní město Normandie odřízl od Paříže a obléhal. Toto obléhání vrhlo ještě temnější stín na královu pověst. Rouen, hladovějící a neschopný uživit všechny své obyvatele, vyhnal ženy, děti, staré a nemocné, z města na území nikoho mezi městskými branami a anglickým táborem, v domnění, že jim Henry dovolí projít jeho armádou. Henry odmítl a nechal je zemřít hladem a zimou. Pohled na mladou matku kojící dítě s useknutou hlavou, anglickými vojáky otřásl, nicméně ani tentokrát doboví kronikáři neodsoudili Henryho pro extrémní krutost. Účel světil prostředky. V lednu 1419 Rouen padl. Do srpna byli Angličané před branami Paříže. 6 měsíců trvalo vyjednání dohody mezi Angličany a Francouzi. Ti byli stále paralyzování sporem mezi Burgunďany a Armagnacy a neschopným králem. Smlouva z Troyes uznala Henryho za právního nástupce „šíleného krále“ Charlese VI. Vydědila tak Charlesova syna, dauphina, a spojení obou království bylo zpečetěno sňatkem Henryho s Charlesovou dcerou Catherine de Valois v katedrále v Troyes. Měli pouze jednoho syna, Henryho, který se narodil 6. prosince 1421 na hradě Windsor. Henry svého syna nikdy nespatřil. V srpnu 1422 zemřel, pravděpodobně na úplavici, která kosila anglické vojáky na kontinentu.Ne úplně sexy skon proslulého válečníka.  Henrymu bylo pouhých 35 let. 
Henry dokázal něco výjimečného, sjednotil koruny Anglie a Francie. Králem Francie se ale nestihl stát. Zemřel o dva měsíce dříve než jeho francouzský protějšek Charles VI. Spojení těchto dvou velmoci pod jedním panovníkem bylo pro budoucnout velmi sporné. Francie měla 3x více obyvatel než Anglie a nebylo pravděpodobné, že by si nadvládu nenáviděných Angličanů nechala líbit. Její armáda byla modernějí vybavena (použití artilerie jí pomohlo vyhrát poslední bitvu 100 leté války u Castillonu) a bylo prakticky nemožné získat více finančních prostředků z Anglie. Lidé neměli žádný vliv na to, co se děje ve Francii (a bylo jim to jedno), proč by tedy měli Francouze sponzorovat.

Nemilosrdný bojovník. Odvážný vůdce. Geniální stratég. Henryho světem bylo násilí, tam vynikal. Byl velmi krutý a to i na tehdejší poměry. I jeho nejbližší okolí se obávalo jeho násilných výbuchů hněvu. Henry V. zemřel na vrcholu svých sil jako mýtus o ideálu středověkého rytíře.