Dokonalý princ, část 2b

Války růží jsou mega chaos. Zúčastnění skáčou ze strany na stranu jako tenisové míčky na kurtu a i  jejich osud někdy rozhodne "prasátko".

Edward, Richard a George si triumfální návrat do Londýna  moc neužili.  V den bitvy u Barnetu se na jihozápadě Anglie vylodila Margaret z Anjou  se svým 17letým synem Edwardem, bývalým princem z Walesu. Margaret návrat do Anglie s Edwardem dlouho a velmi pečlivě plánovala. Syn byl její všechno, život, budoucnost, kariéra, štěstí. Poté, co se dozvěděla zdrcující zprávu o porážce Lancasterů u Barnetu, chtěla se vrátit do Francie. Byl to princ Edward, kdo jí přemluvil, aby zkusili štěstí v bitvě. Byl to odvážný, ale nerozvážný čin. Edward neměl žádný pořádný rytířský nebo vojenský výcvik. Margaret se o něj bála, nesměl ani trénovat ani se účastnit turnajů jako většina šlechticů jeho věku. Bitvy se Edward dočkal   4.května 1471 u Tewkesbury. Richard, vévoda z Gloucesteru velel Edwardovu předvoji stejně jako u Barnetu. V  18 letech byl Richard zkušeným  a odvážným velitelem, pravým opakem jen o málo mladšího Edwarda z Lancasteru.  Hlavní části armády opět velel král Edward a i tentokrát byl po jeho boku umístěn George. Nejspíš už tenkrát platilo, že vítězná sestava se nemění :-). Edwardovi bylo 29 a byl na vrcholu svých schopností. William, Lord Hastings, Edwardův blízký přítel (jejich přátelství bylo mimo jiné založeno na výměnách a výpůjčkách milenek) a spolubojovník  velel týlu. I tentokrát byli Lancasterové v mírné přesile a i tentokrát je  Edward IV přelstil. Pro mladičkého nezkušeného prince Edwarda Lancastera to byla první a zároveň poslední bitva. V bitevní vřavě byl  zabit a udělal tak Anne Neville, budoucí manželku Richarda, vdovou. Anne bylo 15 let.  Edwardova matka, zdrcená Margaret z Anjou,  se vzdala Edwardovi a po krátkém uvěznění byla poslána zpět do Francie, kde žila v chudobě a v roce 1482 zemřela. Spousta Lancasterů (nemyslím letadla :-)) se snažila z bitvy uprchnout. Edwardova neporazitelnost, odvaha, drsné zacházení s protivníky i vizáž jim naháněla strach. Aby ne, dvoumetrový obr v černém brnění, řítící se na koni v čele Yorkistické jízdy by nahnal strach každému. Úspěšný útěk z bitvy obnášel  překročit řeku  Severn. Most přes ní byl úzký, dřevěný, brnění těžké, takže je jasné, jak většina prchajících  dopadla. Někteří z poražených Lancasterů se uchýlili do opatství v Tewksbury. Král Edward se tady krátce po bitvě zúčastnil bohoslužby.  Téma bohoslužby se nedochovalo, ale hádám to bylo něco jako poděkování, že zase vyhrál :-). Také dovolil, aby princ z Walesu a další zabití v bitvě, byli pohřbeni v areálu opatství aniž byli rozčtvrceni, jak bylo u zrádců zvykem. Ani nevystavil  usekané hlavy na městských hradbách, jako to udělali Lancasterové po bitvě u Wakefieldu. Dva dny po bitvě  byli  schovávající se Lancasterové z opatství vyvlečeni, odsouzeni a popraveni. Hodně historiků i laiků odsuzuje Edwarda, za to, že porušil status útočiště a nechal poražené vyvléct (plus to ostatní). Opatství v Tewkesbury ale v té době nemělo status svatyně. Nicméně měsíc po masakru muselo opatství  být znovu vysvěceno. Edwardův krok byl drsný, ale nutný. Lancasterové museli být zničeni. Po návratu Edwarda do Londýna byl Henry  VI. prohlášen za mrtvého. Oficiální příčinou úmrti  byl šok ze smrti syna (zajímavé je, že Henry měl šok i z jeho narození).  Pravděpodobnější je, že někdo mu na onen svět pomohl.

Po Warwickově smrti a nastalém obrovském mocenském vakuu na severu Anglie, se Richard oženil s Warwickovou mladší dcerou Anne Neville. Annina sestra Isabel byla provdána za Richardova bratra George, a to i přes rezolutní králův/bratrův zákaz. Richard a Anne se usadili v okolí hradu Middleham v Yorkshiru a strávili tady  většinu dalšího desetiletí. Měli jediného syna, Edwarda,  narozeného v prosinci 1473. Richard měl také dvě nemanželské děti, Johna a Katherine, narozené před jeho svatbou s Anne. Obě děti byly oficiálně uznány a patřičně zaopatřeny,  jejich matka nebo matky zůstavají neznámé.

Richard si na "svém" severu  vybudoval pověst spravedlivého a čestného pána.  Existuje mnoho případů, kdy Richard jednal ve prospěch obyčejného člověka proti  bohatému a mocnému místnímu šlechtici. To bylo velmi neobvyklé v době ,  kdy chudí měli v soudních sporech proti bohatým minimální šanci. Richard se velmi zajímal o právo  a prosadil několik právních reforem. Obnovil například právo na kauci, takže lidé, kteří byli obviněni, ale neusvědčeni  a posléze uznáni nevinnými, o svůj majetek nepřišli. Přijde nám to samozřejmé, ale tenkrát to byla prakticky revoluce. Nebo prosazoval, aby soudci pocházeli z bohatších vrstev, aby nebyli tolik náchylní ke korupci.  Richard byl  oblíben a chován ve vysoké úctě. Úplně všichni Richarda samozřejmě nemuseli. Logicky to byli ti bohatí, kteří  byli "ohroženi" vymáháním práva. Ke všemu ten zatracený Gloucester nebral úplatky.

V roce 1475 se Richard  se svým královským bratrem zúčastnil invaze do Francie. Ludvík XI. (The Universal Spider) rozdal štědré roční penze anglickému králi a jeho mužům, za to, že opustí Francii a už se nevrátí. Richard úplatek odmítl. Nesouhlasil s bratrem, byl přesvědčený,  že Angličané měli bojovat. Dokonce se ani nezúčastnil podpisu smlouvy o míru v Picquigny  29 srpna 1475. Od té doby Francouzi Richarda nespustili z očí.

18.února 1478 dal král popravit svého mladšího bratra George Plantageneta, hraběte z Clarence jako zrádce, čímž jeho syn Edward pozbyl právo na trůn (a v podstatě i na cokoli jiného). Richardem Georgova smrt otřásla, strávili spolu skoro celé dětství, věkově si byli nejblíž. George byl ambiciózní potížista, po smrti manželky neřízená střela. Důvody, proč se Edward odhodlal k tak zásadnímu a drastickému činu, jsou zamlžené a tedy ráj pro konspirační teorie. Já teorii mám a myslím, že správnou :-).

V roce 1482 vedl Richard  jménem svého bratra tažení do Skotska. Se svými muži dorazil až do Edinburghu a dobyl město bez jediné oběti. No, není on úžasný? Skotský král byl uvězněn svými vlastními šlechtici na Edinburgském hradě, takže Richard neměl s kým vyjednávat a stáhl se. Strategicky důležitý hraniční bod Berwick upon Tweed  dala Skotsku Margaret z Anjou, aby si zajistila pomoc Skotů v roce 1460. Od roku 1482  až dodnes zůstává díky Richardovi Berwick  na anglické straně hranice se Skotskem. 

Richard  vedl rušný a úspěšný život. Byl druhý nejbohatší a nejmocnější muž v království, spravující sever Anglie v podstatě samostatně, nezávisle na králi. Edward mu věřil ve všem a Richard ho nikdy nezklamal (možná s výjimkou ne-války s Francií). Edward byl ale s výsledkem spokojen, přece jen už nebyl nejmladší a nejštíhlejší, válčení ho obtěžovalo, spíše se řídil heslem ženy, víno, zpěv, takže se na Richarda  určitě nezlobil nebo alepoň ne dlouho.

Vévoda z Gloucesteru byl oblíbený, respektovaný, šťastně ženatý, otec syna, pokračovatele rodu, středověká červená knihovna hadr. Do příštího roku. Ten přinese drastické změny a nečekané události. A konec dokonalého prince.