V pátek večer jsme s kamarádem Michalem plánovali rybářskou výpravu na nadcházející víkend. Dopili jsme poslední půllitr a chystali se domů, když mi kamarád podal podivnou cigaretu.
"Co to je?" zeptal jsem se a zkoumal ručně balenou a podivně zapáchající cigaretu. "To jsou zase ty tvoje Ukrajiny, ne?"
"Hele, dej si jí, až budeš doma a uvidíš," řekl Michal a podezřele se usmíval.
Vydali jsem se tedy ku domovu a rozloučili se. Doma jsem si zapnul televizi, protože se mi nechtělo ještě jít spát, ačkoliv jsme druhý den ráno měli brzký sraz. Chvilku jsem se díval na tradičně tragický páteční program, než mne mé smysly požádali o nikotinovou dávku. Jako vždy jsem se je snažil přesvědčit, že by jsme se na to měli vyprdnout a netlouct ty hřebíky do rakve. Vzpomněl jsem si na tu zvláštní cigaretu od Michala a řekl si, že tedy ještě jednu si dám a šel na balkon. Zpočátku mi tedy nijak úchvatná nepřipadala. Trošku jsem se zakuckával a žiletky mi projely hrdlem. A ten smrad... Fakt Ukrajina, řekl jsem si. Musel jsem se tomu smát. Na noční obloze se rozestoupily mraky a mocný úplněk se ukázal v celé své kráse. Měl jsem chuť ho namalovat a skládat básně. Na chviličku jsem se na něj zadíval.
Asi po půlhodině zírání na měsíc jsem na parkovišti pod balkonem zaznamenal zvuk nastartovaného motoru. Sledoval jsem řidiče, jak se přímo pode mnou otáčí se svým bílým vozem a snaží se parkoviště opustit. Také mám bílé auto. A dokonce i Forda, jako tento řidič. A přesně ten samý typ, Ford Fiesta. A také třídveřák. Ty vole, napadlo mne, to je přece moje auto!
Vyběhl jsem z balkonu a stejně tak rychle i z bytu. Bosý, jen v trenýrkách a tílku, jsem utíkal ze schodů, které jsem bral po pěti a po chvilce jsem se ocitnul na parkovišti, zrovna ve chvíli, kdy zloděj jel okolo domovních dveří. Rozběhl jsem se za autem a křičel: "Zloděj!". Jsem přesvědčen, že mne ten lump viděl, ale nezastavil, naopak zrychlil, což mne rozzuřilo, ale zároveň jsem si uvědomil, že toto kolo jsem prohrál. Chtěl jsem se vrátit zpět do bytu a zavolat policii, ale nechal jsem nahoře klíče. Přistěhoval jsem se teprve nedávno, nechtěl jsem zvonit na sousedy takto oblečený, navíc bych se do bytu stejně nedostal. Rozhodl jsem se tedy, že na policejní stanici dojdu pěšky. Stejně už bylo poměrně dost hodin a na ulicích nebude tolik lidí, které bych mohl potkat.
Ke stanici to zase taková dálka není. Možná je i nějaká blíž, ale jistě vím o jedné, které je vzdálená zhruba dvě stanice tramvají, kterou jsem ale samozřejmě nejel, šel jsem pěšky. Vyhnul jsem se hlavní třídě a šel bočními ulicemi, ale po chvilce jsem ztratil orientaci. Vůbec nevím, jak se mi to mohlo stát. Ještě nikdy jsem se neztratil, a to ani v cizině. Trošku jsem zpanikařil. Naštěstí jsem po chvilce zpozoroval mladou slečnu, která šla na opačném konci ulice směrem ke mě. Super, řekl jsem si, počkám na ní zde a zeptám se jí na cestu ke stanici. Nechtěl jsem stát na ulici a čekat, protože kdyby mne viděla, nejspíš by se otočila a šla pryč. Schoval jsem se tedy do křoví u cesty. Když byla na mé úrovni, promluvil jsem.
"Dobrý den, mladá paní,..." více jsem říct nestačil. Jakmile jsem udělal krok ze křoví, začala tato šílená žena, bůh ví proč, ječet, jako by ji na nože brali. Rozmáchla se svojí kabelkou a udeřila mne na spánek. Nevím, co ty ženské v těch kabelkách nosí. Jestli třeba při odchodu z domova si vezmou mobila, klíče, peněženku a dvě cihly... Nevím. Každopádně mne uzemnila a já se položil do křoví na znak, kde jsem nějakou dobu postrádal vědomí. K tomu mne přivedly až blikající policejní majáčky a silné paže táhnoucí mě na ulici. Byli to strážci zákona, kteří byli přivolání jakousi vyděšenou ženou.
Policisté byli profíci. Odvezli mne na stanici, několikrát si nechávali vyprávět můj příběh, dost se u toho nasmáli, udělali mi kafe, ošetřili zranění a odvezli mne domů, kde již čekal zámečník. Dveře bytu byly otevřeny a policisté mne ujistili, že mé auto najdou. Rád jsem jim věřil. "Kdyby se mi ten hajzl tak dostal do rukou," řekl jsem jim statečně.
"No jo no jo, to víte, že jo," řekli a mávnutím se rozloučili.
Televize byla stále zapnutá, tak jsem se posadil, protože na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Pak jsem si vzpomněl na zítřejší rybářskou výpravu. Vzal jsem telefon a vytočil Michalovo číslo. Po dlouhé chvíli se na druhém konci konečně ozval kamarádův rozespalý hlas. "Kámo, výprava se ruší!" oznámil jsem mu a převyprávěl mu události dnešní noci. Chvilku se na druhé straně nic neozývalo, až jsem si říkal, jestli opět neusnul. Pak Michal promluvil: "Ty vole, magore! Vždyť máš auto v servisu a zejtra jedeme přece mým!"
