Vybitej!

Kdo by to neznal. První stupeň základní školy, dva kapitáni vybírající z chumlu spolužáků své týmy, přefouknutý míč, červené trenýrky a bílé cvičky. Vždycky musí být někdo poslední, říkal jsem si, když jsem z chumlu zůstal sám.

Ano, opět jsem byl tím, kdo zbyl. O to horší, že tělocvik jsme měli společný s dívkami. To vám na sebevědomí moc nepřidá, když jste považováni za horšího vybíjenkáře, než třeba Věrka Baráková s jejími třemi dioptriemi.

Ten den byl celkově na draka. Ještě před tělocvikem se nám v chlapecké šatně svěřil spolužák Gustav Cicko, že by rád pozval na rande naši spolužačku Kristýnku, což pro mne byla rána na solár, jelikož na Kristýnu jsem si tajně myslel i já, ale s takovým alfa mládětem, jakým byl Gustav, jsem se měřit nemohl. Právě Gustav byl kapitánem jednoho družstva, jak jinak. Já jsem byl nakonec přiřazen do druhého týmu.

Pravidla této šílené hry si již moc nepamatuji, ale vím, že po stranách hřiště stály šťastnější děti, které si mezi sebou házely míč, a když se jim povedly tři nahrávky, zahlásily, že mají nabito a pak to do nás ostatních, kteří jsme byli sevřeni jako v kleštích na malém prostoru, začaly pálit. Stejně, jako když jdou myslivci v řadě a kosí nebohé zajíce, kteří jsou před nimi vypouštěni.

Většinou jsem byl mezi prvními, kdo s modřinou opouštěl plac, ale ten den jsem nehodlal dát kůži zadarmo, jelikož jsem chtěl udělat dojem na Kristýnu, kterou si Gustav, jako vůbec první, zvolil do svého týmu, což bylo nebetyčné podlézání.

Spolužáci mne nepoznávali. Mé bílé cvičky jarmilky jakoby se vznášely nad palubovkou, tak hbitý jsem byl. Protihráči nechápavě kroutili hlavou, když jejich prudké rány míjely mé mrštné tělo. Jelením skokem jsem se vyhnul jedné ráně, abych v zápětí čelil druhé, které jsem odolal použitím skoku s bočním roznožením a míč jen tak tak proletěl pod mými červenými trenýrkami. Připadal jsem si jak u Verdunu, ale statečně jsem odolával a postupem času jsem si získal respekt celé tělocvičny. A kde nepomohla rychlost a postřeh, tam jsem nastavil nohu do cesty nebohé Věrce, která se natáhla na podlahu a stala se tak snadnou kořistí krvežíznivých spolužáků, zatímco já dostal dostatek času k výhodnému postavení. Chudák Věrka, než si stačila nasadit brýle, dostala takovou ránu za ucho, že byla další dvě hodiny nedoslýchavá. Ale co, zvykej si holka, tohle je tvrdá hra... Když jsem takto zradil ještě mé další tři spoluhráče, zůstal jsem z našeho družstva poslední přeživší.

To už nadšený ryk dětí a jejich skandování probudil z hlubokého spánku dokonce i paní učitelku tělocviku, která se v rohu tělocvičny vyspávala na žíněnkách z těžké opice. Hlasité ovace dokonce dolehly až do útrob školy, dokonce až k uším pana ředitele, který ani chvilku neváhal a rozhlasem svolal celý učitelský sbor, jehož členi též neváhali a vzali s sebou do ředitelny i všechny žáky, kteří ten den nebyli za školou a společně, v čele s panem řídícím se vydali podívat do tělocvičny, kde se právě odehrával litý boj v nesmrtelné školní hře zvané vybíjená. Cestou se ještě zastavili ve školní jídelně, aby se posílili hrachovou kaší s párkem a vyzvali kuchařky, aby se přidaly k nim a šly se také dívat. Kuchařky si vzaly ty největší hrnce, které se nabízely a pomocí vařeček do nich bily jako do bubnů. Učitel zpěvu pohotově zareagoval a vymyslel hezké chorály, které tento dav s radostí přijal. Takto, s povzbudivou písní na rtech a s bubny pod mohutnými ňadry kuchařek, dorazili chuligáni do tělocvičny.

Atmosféra v hale byla tak hustá, že by se dala krájet. Cítil jsem na sobě pohledy dětí, které již byly vyřazeny a smutně si mnuly orazítkovaná místa na svých tělech. Slyšel jsem hlasité chorály, které vyvolával dav. Dokonce jsem zaslechl pana ředitele, jak říká, že pokud to ten kluk Tomášů dokáže, vyhlásí mimořádné tři dny ředitelského volna. Češtinářka tvrdila, že se jedná o největší událost školy, od toho nešťastného požáru, který zabil dvanáct dětí a školníka. To všechno jsem viděl, slyšel a cítil zrovna ve chvíli, kdy byl u míče ten parchant Gustav.

Neměl nabito, takže nahrál přes hřiště Kristýně, ta mu míč poslala zpátky a on opět nahrál jí, takže Kristýna teď měla nabito. Zaměřila na mě svůj pohled a vrhla na mne ten kulatý nesmysl. V tu chvíli se mi po vyleštěné palubovce smýkla cvička a já ztratil rovnováhu. Přefouknutá meruna mě zasáhla do prsou a od nich se vznesla vzhůru. V hale to zašumělo. Míč se musí dotknout země, aby se vybití započítalo. Sledoval jsem balón, který se na své cestě ke stropu haly zastavil, na chviličku mi visel nad hlavou, a pak se pomalu, jakoby rozvážně, začal spouštět dolů. Na nic jsem nečekal a i přes vyražený dech jsem odlepil nohy od země a v letu jsem míč zachytil. Ještě než jsem opět dopadl na zem, dovolil jsem si učinit ve vzduchu otočku a mohutným nápřahem jsem vyslal míč na svého největšího soka.

Prásk. Bum. Křup.

Bohužel jsem si své otáčení těla špatně vypočítal a míč jsem vyslal na Kristýnku, která dostala parádní headshot. Meruna zasáhla nos, ve kterém podivně křuplo. Dívenka si zakrývala tvář a mezi prsty jí proudila krev a slzy. Vrhala na mne vražedné pohledy. To už se k ní všichni seběhli a Gustav, který situace dokonale využil a byl nejvíce aktivní, odváděl uplakanou Kristýnku do umýváren a přitom jí šeptal konejšivá slůvka. V tělocvičně jsem zůstal jen já, pan ředitel a opilá tělocvikářka. Pan řídící ke mně přišel a řekl mi, abych si z toho nic nedělal, že to bylo moc hezké představení. Pak mi podal ruku, ve které byl malý klíček, který mi předal a řekl, že od nynějška mohu vykonávat službu šatnáře.

Na tento příběh jsem si vzpomněl po patnácti letech. Díky sociální síti jsem spatřil svatební fotografii s krátkým popiskem, který oznamoval, že Kristýnka je od teď, v dobrém i ve zlém, Cicková. Tak ať si jí Gustík třeba sežere, řekl jsem si, vždyť ta jeho nádhera má nos jak kliku od blázince.