Jel jsem z hospody na kole a unesli mě mimozemšťané

Tento šílený zážitek v sobě nosím již po několik let. Snažil jsem se na něj zapomenout, vymazat ho z paměti. Až článek kolegy Čermáka mi dodal sílu, abych se s ním svěřil.  

Vrávoravým krokem jsem opouštěl výčep. Množství vypitého alkoholu si pohrávalo s mými smysly a jen odemknout zámek na bicyklu si žádalo znáčného úsilí. Konečně jsem nasedl a vydal se směrem k domovu, který je od hospody vzdálen zhruba pět kilometrů.

Nedaleko Vísky u Jevíčka, tam co je pomník rudoarmějců, jsem si všiml zvláštního, bíle zářícího tělesa hruškovitého tvaru. Pocítil jsem strach a tak jsem začal ujíždět směrem k Velkým Opatovicím, co mi nohy a pedály stačily.

Marně.

Mé kolo se zničehonic začalo zvedat ze silnice. Zhruba jako ve výtahu. Bíle zářící objekt mě k sobě přitahoval, vtáhl mě do svého otvoru a teprve tam jsem z kola slezl. Obklopilo mě osm menších postav, které měly velkou hlavu bez vlasů, krátky krk a velké uši kuželovitého tvaru. Vypadaly jako dementi. Jedna z postav, patrně velitel, ke mně přišel a řekl mi: „Tak, ty kundo, teď nám koukej říct, proč nevidíš ultrafialově!"

„Vyliž mi řitní věnec," řekl jsem.

Otevřená dlaň dopadla na mou tvař a já klesl na kolena. Chytnul mě za vlasy a silně trhnul mojí hlavou dozadu. Díval jsem se do jeho velkých černých očí.

„Mluv, ty svině, nebo tě zavřeme do krychle!" křičel na mě.

Místo odpovědi jsem na něj plivl směs slin a krve, která pak výsměšně stékala po jeho přiléhavé kombinéze.

Velitel se usmál. Ne pobaveně, spíš nebezpečně.

„Víš, jaká je oblíbená věc malého mimozemšťánka?" zeptal se mě.

„Netuším."

„Kolo. To věděl už Steven Spielberg. Létáme od galaxie ke galaxii a sbíráme kola. Ve volném čase pak tvoříme obrazce v obilí ve tvaru pastorů. To tvoje kolo," řekl a podíval se na můj bicykl, „to není jen nějaké obyčejné, že? Takové jsem ještě neviděl."

„To je skládačka. Ukrajina. Jezdím na ní do hospody," odpověděl jsem

„A nebylo by na prodej?"

„Bohužel, já ho potřebuju."

„Tak to je škoda, no."

Pochopily, že informace o našem zraku ze mě nedostanou a kolo jim neprodám a pustily mě zpátky k mému kolu. Vyjel jsem na něm otevřenými vraty.

Zpátky na Zemi jsem zjistil, že se nacházím u smírčího kříže na Chebsku. Od nedalekého potoka jsem zaslechl podivné šplouchání. Vydal jsem se tedy tím směrem. V ledovém potoce se brodila snad pětiletá holčička. Zavolal jsem na ní: „Haló, holčičko, není ti zima?"

Vůbec na mě nereagovala.

Tak jsem si jí alespoň vyfotil a jel domů.