Však zítra je také den

Horké polední paprsky slunce těžce dopadaly na zahrádku malého, ovšem za to velice malebného domku. Anna se svojí maminkou zrovna plely záhony. Práce to byla těžká a nepříjemná, ale zároveň i dosti nezbytná.

Anna si však nestěžovala, ba naopak. Byla ráda, že může své mamince, kterou v poslední době trápily zdravotní neduhy, vypomoci. Navíc se při práci upínala k radostné myšlence, sice že se shledá s Jiřím, který bydlel ve vedlejší obci, vzdálené zhruba pět kilometrů. Ihned, jak bude práce na zahrádce hotová, vydá se za svým mládencem, který jí půjde naproti rozkvetlou alejí. Domů se Anna vrátí až dalšího dne dopoledne. Při této představě se Anna usmívala a žádná těžká práce by ji nedokázala zkazit onu radost.

„Ach, to horko," povzdechla si maminka a namáhavě se postavila. Anna si povšimla, že se přitom bolestivě drží za břicho.

„Maminko, běžte si odpočinout do domu. Však já to tady zvládnu sama," řekla Anna.

„Však já vím, že bys zvládla, ale copak tě tu můžu nechat se dřít samotnou?" pravila maminka.

„Ale jakápak dřina, maminko. Podívejte, kolik toho již máme hotovo. Jen klidně jděte."

„Ach, dítě moje," řekla maminka a políbila Annu na čelo. „Postavím tedy alespoň na čaj. Jistě si ho ráda vypiješ, než půjdeš za Jiřím."

„Ráda, maminko," odvětila Anna a sledovala maminku zacházející do domku.

Jestlipak na ni bude Jiří opět čekat s natrhaným kvítím? Bude jí cestou rozkvetlou alejí vypravovat o svých studiích v Praze? Nabídne jí zase svůj svetr, když se k večeru ochladí? Jistě ano. A jistě se bude vyptávat na maminku, kterou si tak zamiloval, když jej jednou pozvala domů na nedělní oběd. Jak ten si tenkrát pochutnal! Maminka byla v sedmém nebi, když viděla, jakého mládence si Anna domů přivedla.

Anna se ještě nějakou dobu lopotila s plevelem, ale nakonec usoudila, že více toho ten den nezmůže a odebrala se do domu. Maminka ležela ve světnici na posteli. Čaj neuvařila. Anna se polekala a ihned se k mamince vrhla.

„Maminko! Je vám něco?"

Maminka ztěžka otevřela oči. „Ale ne, to jen zase ten žlučník. Úplně mě to svírá," úpěla maminka. „Vidíš, ani ten čaj si nevypiješ."

„Nechcete přivolat doktora, maminko?" nabídla rozrušená Anna.

„Ale kdepak. Však ono to zase přejde, jako už tolikrát. Raději se běž nachystat na cestu, ať nenecháš Jiřího dlouho čekat."

Anna seděla u postele a přemýšlela. Nakonec se rozhodla. „Zůstanu tu přes noc s vámi, maminko. Nemohu vás tady takhle nechat samotnou. Za Jiřím půjdu hned druhý den ráno."

„Ale běž, Anno. Copak bych mohla stát v cestě mladé lásce? A co Jiří? Jak by se tvářil, kdyby na tebe dnes marně čekal?"

Anna se usmála. „Jiří to jistě pochopí. Maminko, dala jste mi život a pečovala o něj. Teď budu pečovat já o vás. Však se s Jiřím shledám hned zítra ráno a pak každý další den."

Maminka by jistě stále trvala na tom, aby Anna za Jiřím šla, ale z dalšího návalu prudké bolesti se ji až zatmělo před očima.

„Dobře, dítě moje. Ale hned ráno za Jiřím půjdeš, děj se co děj. A jako omluvu jej pozveš k obědu. Napeču i nějaké koláče."

Anna se rozesmála. „Sláva! Jiří bude mít velikou radost," řekla a pohladila maminku po stříbrných vlasech. „Nechám vás tu teď odpočívat."

„Ano, pokusím se na chvíli usnout."

Později odpoledne se mamince naštěstí o něco málo ulevilo. Anna zapřemýšlela, zda se má ještě vydat za Jiřím, ale nakonec se rozhodla, že přeci jen počká do druhého dne. Jiří věděl, že Anna se musí o maminku starat a nestane se tak poprvé, kdy Anna nepřijde na smluvenou schůzku. Anna se musela zasmát představě, že by se Jiří na ní hněval. Absurdní představa. Však právě naopak ihned nabídne pomocnou ruku a bude horlivý vypomoci jak jen bude třeba. Skutečně jej milovala a věděla jistě, že tato láska je oboustraná. Nakonec, zítra je také den a takové delší odloučení může udělat lásku o to větší.

Anna se odebrala do ložnice. Nejprve se umyla a upravila. Z venku ze vsi dolehl do ložnice jakýsi ryk, ale nevěnovala mu pozornost. Chopila se svého deníku, do kterého si zapisovala události jednotlivých dní. Už toho měla napsáno opravdu mnoho. Přemýšlela, zda někdy někdo bude těmito vzpomínkami listovat. Děti? Vnoučata? Někdo úplně cizí? Rozhodla se vypsat události onoho dne. Nalistovala místo, kde předchozího dne skončila, vzala do ruky pero, namočila jej v kalamáři a opatrně otřela. Každý zápis začínal řádkem s datem a místem zápisu. A tak Anna začala psát:

Dne 9. června 1942, Lidice, pozdní odpoledne