Valím si to takhle po dálnici, když v tom se z autorádia ozve známý hit Rybitví od kapely Yo Yo Band. Začnu si hlasitě zpívat a v rytmu bubnovat do volantu. Pak mi řidič autobusu řekl, ať toho okamžitě nechám.
Chytlavý song však nedokážu z hlavy vypudit, a tak si jej prozpěvuji i následně cestou domů, ve frontě v obchodě, ve sprše a před ulehnutím do postele jsem jej ještě odrecitoval přítelkyni. Ale kde se vůbec ono Rybitví, kde je to celkem fajn, nachází? A jak vlastně přišlo ke svému zvláštnímu názvu? Začal jsem se touto obcí zabývat.
Původně to měl být Veverkov, protože právě zde bratranci Veverkové sestrojili ruchadlo, ale nestalo se tak. Bohužel, za názvem Rybitví stojí velice smutná a jistě zcela pravdivá událost.
Historici se shodují, že k této smutné události na území obce Rybitví, která leží v těsné blízkosti Pardubic, muselo dojít zhruba někdy mezi upálením mistra Jana Husa a první světovou válkou. V té době žil v Rybitví, které se tehdy jmenovalo úplně jinak, jistý pan Vaňkát. Tenhle pan Vaňkát byl dobře známou a velice uznávanou osobou. Měl totiž na starosti místní rybníky, což byly tehdy významné zdroje obživy. Pan Vaňkát bral svoji práci vážně a soustava rybníků pod jeho dozorem jen vzkvétala.
To třeba takové výlovy. Pod vedením pana Vaňkáta se jednalo spíše o inventuru rybníků. Každá ryba se musela přeměřit, zvážit, musel se popsat její zdravotní stav, u dravých ryb se dokonce přepočítaly i zuby. To vše pan Vaňkát zapsal do svých záznamů. Někteří lidé dokonce tropili žerty, že pan Vaňkát snad začne rybám počítat i šupiny. Smích je přešel, když pan Vaňkát začal šupiny skutečně počítat. Zkrátka nebylo možné, aby v místních rybnících byla ryba, o které by pan Vaňkát nevěděl a stejně tak nebylo možné, aby se snad nějaká ryba ztratila. To si pan Vaňkát uměl moc dobře ohlídat.
Každý den vstával ještě před svítáním. Vypil horký hrnek cikorky, do kapsy zasunul chleba pomazaný sádlem, nazul vysoké holínky, vzal do ruky hůl a vydal se na obchůzku kolem rybníků. K těm zpravidla přicházel v době, kdy se ještě hladina skrývala pod závojem mlhy. Sedl si na břeh a kontroloval čas na svých kapesních hodinkách. Na minutu přesně se pod skloněnou vrbou mrskali kapři. O pár chvilek později, ve stejný čas a na stejném místě jako každý den, zalovila štika. Bublinky stoupající ode dna vodním sloupcem k hladině signalizovaly, že i cejni, kteří rejí po dně, dodržují časový harmonogram.
Občas se stalo, že se u rybníka objevil pytlák. To se pak pan Vaňkát rozzuřil a hnal takového lapku od vody, a přitom výhružně mával nad hlavou holí. Ale nebylo to vždy takové drama. On měl pan Vaňkát totiž dobré srdce a lidé v obci to věděli a měli ho za to o to více rádi. To když takhle jednou načapal u rybníka malého Josku Prudéria, tak ano, sice mu vyhuboval, ale následně mu pomohl jednoho kapříka ulovit a nechal jej, ať ho odnese domů. Pan Vaňkát totiž věděl, že Joskova maminka trpí souchotinami, a že Joskův tatínek je lempl a tudíž může i jeden takový kapřík Joskově rodině značně pomoci.
Podobně se pan Vaňkát choval i v čase vánočním. Rodinám, které měly Vánoce chudší a mohly si ke štědrovečerní tabuli dovolit jen menšího kapra nebo veverku, věnoval pan Vaňkát ještě zdarma nějakou tu štiku či dokonce candáta! A představte si, že právě tato zcela dobrosrdečná činnost se stala kamenem úrazu.
Dnes již těžko zjistíme, kdo byl tím závistivcem, který v hospodě Pod lípou pošpinil pověst hodného pana Vaňkáta, a který se tak postaral o následný tragický sled událostí. Kdosi tehdy prohlásil, že Vaňkát odhazuje chudině kost v podobě jedné podvyživené štiky, a že sám doma v neckách přechovává jistě velké množství ryb, které pak konzumuje. Čím více se Pod lípou vypilo piva, tím více získávala tato pomluva zastánců. Našli se dokonce tací, kteří začali tvrdit, jak pana Vaňkáta viděli odnášet od vody pytle plné ryb. To však byla prachobyčejná pomluva. Nicméně i tato lež se usadila v myslích domorodců. Netrvalo dlouho a o chamtivém Vaňkátovi si šuškala celá vesnice. A jednoho dne se nakvašení obyvatelé rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou.
Toho rána provedl nic netušící pan Vaňkát svůj rituál s cikorkou a přípravou svačiny. Následně vzal do ruky hůl a vydal se směrem k rybníku. Byl od rybníka vzdálen ještě dobrých pár stovek metrů, když začal potkávat lidi z vesnice, ověšené pytli plných ryb. Mezi těmito lidmi byl i dobrý známý pana Vaňkáta. Pan Vaňkát se s ním zastavil na kus řeči a prohlédl si i jeho ryby. "Panečku," řekl pan Vaňkát obdivně, "to jsou ale kusy! Čípak to jsou ryby?"
"Václave," řekl dobrý známý, "to jsou přece ryby tvý!"
A pan Vaňkát se zhrozil. Rychle pospíchal k rybníku, a když tam dorazil, spatřil jen vypuštěné bahniště, na jehož dně se mrskalo pár plotic a ouklejí, které již nikdo nechtěl. Při pohledu na toto zvěrstvo se panu Vaňkátovi podlomila kolena a bezvládně padl k zemi. Přivolaný lékař, jistý doktor Gruber, který byl velice mlád a měl za sebou teprve krátkou praxi, prohlásil pana Vaňkáta za mrtvého. Doktor se nechal slyšet, že pan Vaňkát utrpěl zranění neslučitelná se životem, když mu praskla pumpa. To byl však mylný úsudek! Teprve pitva odhalila, že nešťastník Vaňkát podlehl právě až na následky pitvy.
Tak či onak, zanedlouho se konal pohřeb, na kterém se sešla veřejnost z celé obce. Smuteční řeč nad rakví s nebožtíkem pronesl pan starosta. Na závěr prohlásil: "Václave, přede všemi zde prohlašuji, že na věky věků jsou všechny zdejší rybníky pod tvojí ochranou, a že jsou všechny ryby tvý!"
A to "ryby tvý" se mezi lidmi natolik vžilo, že se obec na počest pana Vaňkáta takto přejmenovala, přičemž s psaním "i" a "y" si nikdo hlavu nelámal.
Tak to vidíte, co všechno člověk zjistí po poslechu jedné písničky.
