Jak jsem změnil zubaře

"Jejda, tady nám něco vypadlo," zahlásila paní zubařka, když jsem se položil do zubařského křesla a za protáhlého Áááááá jsem otevřel pusu dokořán. A to byl začátek konce...

Abych vysvětlil, jak k tomu konci došlo, musím se vrátit do rána toho dne, kdy jsem na poslední chvíli zjistil, že se mám v poledne stavit u zubařky. Už jsem bral za kliku a chystal se jít do práce, když jsem si na tu domluvenou schůzku vzpomněl, takže jsem se zase zul a na rychlo jsem do batohu naházel normální oblečení, protože v pracovním jsem k zubařce jít nechtěl. To víte, paní zubařka je mladá a sympatická paní s ještě mladší a sympatičtější sestřičkou. Raději se tedy v práci převleču do civilu a udělám tak v ordinaci parádu.

Jsem módních trendů znalý mladík s duší rebela, proto jsem si na převlečení vzal děravé a roztrhané džíny, které se v obchodech prodávají dráž, než normální kalhoty bez děr, k tomu tričko s děsivou lebkou, to aby nebylo pochyb o mém drsném smýšlení, až se jí tam v tom křesle rozbrečím pod náporem zubní vrtačky, co dělá ten nejhnusnější zvuk, jaký si člověk dokáže představit. Akorát jsem si v tom ranním spěchu zapomněl přibalit spodní prádlo a do práce chodím na ostro. Chození na ostro je fajn, když máte kraťasy, ale již není tak příjemné, když se vám nádobíčko tře o drsnou látku džín. O jistém riziku se zipem ani nemluvím. Nevadí, řekl jsem si, tu chvilku to vydržím. Převlékl jsem se tedy, sedl do auta a jel.

Z práce to mám do ordinace kousek. Špatně jsem odhadl čas a byl tak na místě o něco dřív. Sedl jsem si tedy v čekárně a prohlížel si plakáty pověšené po zdech, které ukazovaly, jak si správně čistit zuby, co jíst a co nejíst, jak vypadá shnilý zub a zánět dásní a podobně. Teorii jsem měl již dokonale naučenou, když se otevřely dveře ordinace a milá sestřička si ode mne brala kartičku pojištence. Netrvalo dlouho a byl jsem pozván dovnitř. Po pozdravech a klasických otázkách, jestli mě něco nebolí a tak, jsem byl vyzván, abych se usadil do hlubokého křesla, což je spíš takové lehátko. Paní zubařka si sedla na židli po mém boku a nastavila světlo tak, jak potřebovala. Já bez vyzvání otevřel pusu dokořán a udělal Ááááááá...

"Jejda, tady nám něco vypadlo," řekla. Že bych si něčeho nevšiml? napadlo mě a začal jsem jazykem počítat zuby. Třicet, což je v pořádku, protože mi osmičky dole jaksi nevyjely. Takže zuby jsou všechny.

"Nějaká plomba?" zeptal jsem se.

"Nene, plomba to není," řekla paní zubařka. Podíval jsem se na ni a zjistil, že mi vůbec nekouká do dutiny ústní, nýbrž do oblasti třísel.

V obličeji jsem získal barvu jak z minulého režimu. Takhle rudý jsem nebyl ani tehdy, kdy jsem usnul na slunci. Vinou hlubokého křesla či lehátka, se díry na mých kalhotech posunuly ze stehen až k slabinám. Tak jsem tam tak seděl zcela ochromen s ptákem venku, zatímco se zvědavá sestřička přišla taky juknout, co že nám to vypadlo. Koukly se na sebe s paní zubařkou a začaly se dusit smíchy, ale dusily se jen chviličku, pak vyprskly a smáli se na celé kolo. Usoudil jsem, že v tomto prostředí se pracovat nedá, a rozhodl se tak údržbu ústní dutiny ukončit předčasně. Dámy stíraly slzy smíchu ze svých tváří. Na odchodu, než jsem za sebou zavřel dveře ordinace, jsem se otočil a řekl, aby si ty smějící se bestie laskavě uvědomily, že venku panuje dosti chladné počasí a aby se tedy zdržely ukvapených závěrů. Možná jsem si tu poslední větu měl odpustit. Ono koncem května bylo počasí, že se lidé na ulicích krčili ve stínech.

No a to byl konec. Do této ordinace jsem se více nevrátil. Našel jsem si nového zubaře. Je to starší chlap a není vůbec sympatický, takže k němu můžu chodit normálně ve špinavých pracovních hadrech.