Jak jsem začal vydělávat

Byl vlahý letní večer, když maminka svolala mě, tatínka, mých osm sourozenců, dědečka, babičku a pejska Azora a uspořádala rodinnou poradu, na které oznámila, že za pár měsíců bude v naší sklepní kóji o jeden hladový krk více.

"Ale jak je to možné?" divil se upřímně tatínek. "Vždyť již od svatby nesdílíme společnou loži a tvůj byť jen obnažený kotníček jsem viděl naposledy, když jsi se jen tak nalehko v kabátě oplachovala pod okapem."

Na to maminka odvětila, že příroda si vždycky najde cestičku, což nakonec potvrdil i náš rodinný přítel, doktor Kýblbauer, který chodí maminku pravidelně vyšetřovat, většinou v době, kdy není tatínek doma, a který otci vysvětlil, že příroda je mocná čarodějka.

Nastalá situace znamenala, že já, ač chlapec v útlém věku, jsem se na prahu třicítky musel zapojit do pracovního procesu, jelikož přísun potravin na náš stůl zajišťoval pouze tatínek, který pracoval jako městský ras a jehož gáže sotva nasytila nás, natož pak nový přírustek do rodiny.

Na úřadu práce mě přivítali s otevřenou náručí. Prý ani nedoufali, že mě někdy uvidí pracovat. Paní úřednice se mě ptala, jestli mám nějakou představu o mém budoucím povolání. Řekl jsem, že bych mohl pracovat v oblasti kultury, protože jsem při škole působil v uměleckém kroužek, což nebyla tak úplně pravda, jelikož jsem žádný kroužek, natož pak školu, nikdy nenavštěvoval. Paní úřednice mé žádosti vyhověla a se slovy: "Když kultura, tak kultura," mě poslala stěhovat klavíry.

Po dvou dnech stěhování jsem měl tak zrychtovaný záda, že jsem musel vyhledat pomoc doktora Kýblbauera. Léčba zázvorovým čajem však příliš nepomáhala a já tak začal pochybovat o léčitelských schopnostech našeho rodinného přítele. Bylo mi hloupé skončit v zaměstnání jen tak malou chvilku po nástupu, ale to se nakonec vyřešilo samo. Přišel jsem totiž do práce s chytrým zlepšovákem a navrhl, abychom klavíry stěhovali pomocí kladky přes okno a nenosili je do úmoru po schodech. V jednom bytě zákazníka jsem pomocí bouracího kladiva rozšířil okno o dobré dva metry, abychom nepoškodili klavír a nenapáchali tak zbytečnou škodu a ukotvil kladku. Než jsme však s kolegy mohli začít s vytažením břemene na místo určení, přišel majitel bytu s naším vedoucím a oba se srdceryvně rozplakali. Zatímco klavír stoupal k vybouranému otvoru, já směřoval opačným směrem dolů.

Jen díky jedné mé dobré známosti ze záchytné stanice jsem bez práce nezůstal dlouho a na léto jsem získal místo plavčíka u ilegálního koupaliště provozovaného na černo. To je práce dle mého gusta. Celý den jen tak sedíte na vyvýšené pozici, nastavujete své tělo slunci, až je celé do bronzova, občas kouknete do vody a kolem vás se promenádují děvčata jen tak nalehko v plavkách, jejichž horní díl sotva zakryje skutečnost, že voda je zde dosti chladná. Ale ne vždy je práce plavčíka takto příjemná. Třeba vás to překvapí, ale toto zaměstnání skýtá mnoho vzrušení a vypjatých situací, zvlášť, když jste neplavcem jako já. Když jsem byl v jeden den již potřetí zachráněn návštěvníky před utonutím, bylo mi sděleno, že se pro tuto práci příliš nehodím a mám se raději poohlédnout jinde.

Štěstí se na mě usmálo ve chvíli, když jsem potkal v podchodu u vlakového nádraží solidně vypadajícího chlapíka, který mi nabídnul práci v jednom speciálním skladu. Prý již delší dobu hledá v okolí nádraží a pod různými mosty někoho právě takového, jako jsem já. Na první pohled sklad nijak speciální nebyl. Já měl na starosti květiny, které rostly pod silnými lampami, a které byly asi strašně vzácné, protože za gram jedné květiny se platily i dvě stovky! A vezměte si, kolik má taková kytka asi gramů! Nakupovat k nám chodila především poněkud mladší klientela, až mě překvapilo, jak je zahradničení mezi mládeží populární. Za to můžou asi nějaké ty zájmové kroužky.

Jednou ale takhle přijeli policisté a vůbec si nešli pro zboží, jako jindy, ale rovnou nás naložili do antonu a sklad nám zavřeli. Při výsleších se můj šéf a kamarádi ze skladu shodli, že hlavní personou a vedoucím podniku jsem byl já, což mi přišlo jako moc hezké ocenění mé práce, až jsem byl doslova dojatý, jak o mě kamarádi hezky mluví, a proto jsem tuto tezi policistům nevyvracel, čímž jsem si zajistil ubytování a jídlo na pět let v příjemném a klidném prostředí předměstské části Bory.

Po návratu domů z kriminálu mě u vchodu do našich sklepních prostorů přivítal doktor Kýblbauer, který byl právě na odchodu, a který mi řekl, jak je rád, že mě vidí, jelikož jedna z mých sester otěhotněla, a že se nám teď bude hodit každá koruna.