Starý barman ledabyle otíral ještě starší pult v ponuře osvětleném baru, do kterého před třiceti lety nastoupil na krátkodobou brigádu, jen než si najde něco lepšího. Problém je, že něco lepšího nemusí nutně hledat zrovna vás.
Před těmi třiceti lety se bar otevíral s velikou slávou. Ambiciozní majitel cílil na movitou klientelu. Problém je, že movitá klientela nemusí nutně cílit na vás. Po roce skomírání byl majitel rád za každou šlapku, která si přišla vypít kávu a dala odpočinout zmoženým nohám na bizarně vysokých podpatkách. Bar pak několikrát majitele změnil, než byl prodán výrazně pod cenou muži, který prostory využil spíše jako klubovnu pro své motorkářské kamarády a pračku špinavých peněz. Holky, mašiny a pochopitelně hromada drog se staly denním koloritem kdysi luxusního baru.
Starý barman zde zažil opravdu mnoho a do dnešního dne by přísahal, že jej nemůže nic překvapit. V baru bylo tou dobou asi patnáct lidí. Většinou chlapi v kožených nebo džínových bundách s vyšitými znaky na zádech. Kožené kalhoty, těžké boty. Sem tam měl někdo kolem hlavy omotaný šátek, který držel mastné vlasy tak, aby nepadaly do očí. Chlapi hráli kulečník a chlastali pivo. Holky, které sbalili bůhví kde, se kolíbaly na židlích a utíraly si zarudlé nosy podrážděné šňupáním.
A pak přišla ona.
Otevřely se dveře a propustily do baru maličko denního světla. Barmanovi málem vypadla z ruky sklenička, kterou právě leštil. Scházela po schodech. Pomaličku. Namáhavě se přitom opírala o svojí hůl a hekala. Vlasy řídké a oslnivě bílé. Sestoupila ze schodů a za klapotu své hůlky se došourala ke stolu, kde si sedla na místo, které měl vyhrazené Richard, což byl týpek, který prakticky nikdy nepromluvil, přesto si však svým vzezřením zjednal respekt i u drsných motorkářů. Ti jej respektovali tak, že se od něj drželi v uctivé vzdálenosti a nikdy za žádných okolností si nesedali na jeho místo.
Motorkáři si stařenky všimli. Začali na ní volat, jestli si nespletla bar s cukrárnou a děsně se u toho chechtali. Nereagovala na ně. Ani nemrkla. Barman došel ke stolku a zeptal se, zda si přeje něco objednat. Chtěla sklenici vody. Barman jí přinesl vodu a nabídnul jí, zda by se nepřesadila, že její místo je již rezervované. „Budu sedět tady," řekla a ani nemrkla.
A pak přišel Richard.
Richard ji zpozoroval prakticky ihned, jakmile své robustní tělo protáhl otvorem otevřených dveří. Nepřekvapila ho. Čekal, že se někdo objeví. Došel ke stolu a sedl si na volnou židli naproti stařence. Počkal, než mu barman přinese pivo a pak spustil: „Ty seš tu asi nová, viď?"
„To je to na mně tolik znát?" zeptala se stařenka bez mrknutí oka.
„Řekněme, že se sem zrovna moc nehodíš."
„Člověk jako člověk, nebo snad ne?"
„A to ses naučila kde takovou hovadinu?"
„To nás učili ve škole, chlapečku. Předpokládám, že tys viděl školu maximálně z venku," řekla stařenka a napila se vody.
„Ty vaše školy," ušklíbl se Richard. „Jen samá teorie. Pak to dopadá přesně takhle," řekl Richard a ukázal na stařenku.
Stařenka se zhluboka nadechla. „Přejděme raději k věci..."
„Počkej!" Richard si ji prohlížel. Její vnitřní krása byla nesporná. Byla okouzlující a přitom s nádechem tajemna. „Tady spolu nemůžeme mluvit," řekl Richard. „Mám tady nedaleko takový menší kutloch. Jestli chceš, můžeme si i zapíchat."
Stařenka na něj pohlédla a řekla: „No já vlastně nikam nespěchám a nakonec menší protažení by neuškodilo. Tak pojďme."
Richard zaplatil, stařenka se do něj zavěsila a pomalu vyšli po schodech ven na ulici. Starý barman je už nikdy více neviděl, ale dlouho se zamýšlel nad tím, co mezi Richardem a tou stařenkou proběhlo. Seděli u jednoho stolu, společně opustili bar, a přitom mezi nimi nepadlo ani slovo.
Richard ležel na posteli. Stařenka se pomalu svlékala. Kdysi pevná prsa se plandala jako uši kokršpaněla, když si v předklonu sundavala punčochy. Pak před ním stála úplně nahá, tedy až na hustý porost v klínu. Sáhla si na temeno a pod vlasy nahmatala otvírák. Začala si pomalu stahovat kůži z hlavy. Největší problém měla kolem ramenou. Poté už šla kůže dolů prakticky sama. Lidská kůže dopadla na podlahu vedle postele s poměrně nechutným mlasknutím.
Pak se spojili.
Když bylo po všem, zeptal se jí: „Kdes vzala tu podobu?"
„V nemocnici, učili nás...."
„Chápu. Zítra ti seženu lepší kůži. Jaké je tvé poslání?"
„Spojka."
„A jaké jsou zprávy?"
„Dva měsíce do invaze. Máš shromáždit skupinu a být připraven."
„Konečně."
Přitulila se k němu a usmála se. „Zůstaneš na Zemi, až bude po všem?"
