Frajer s fialovou zadelí

Toto je příběh o mladé lásce a odvaze, a také o neskutečné bolesti a trápení, které mohou být vyvolány řádně naklepanými půlkami.

To jsme takhle jednou vyrazili s partou k vodě, k Hracholuské přehradě. Byli jsme mladí, plní síly a hormonů. Děvčata odhalovala svá rozkvétající těla, až byla zakryta pouze bikinami. My, mladí skoro muži, jsme vážně pokuřovali cigarety, načež jsme se pak rychle a hlavně nenápadně sháněli po toaletách, jelikož naše koketování s nikotinem bylo zpočátku provázeno střevními obtížemi. Kouřili jsme tehdy proto, aby jsme našemu chování dodali trochu mužnosti. Ono, udělat dojem na dívku, když jste ve věku, ve kterém každé druhé slovo vyslovíte v jiné tónině, obličej máte posetý uhry a pod nosem vám raší nechutné a opadající cosi, kdy svalové hmoty se vám příliš nedostává, je sakra těžké.

Já měl spadeno na Pavlínu, ale má dokonale vyvedená stojka ve vodě ušla její pozornosti. Též má marná a komická snaha o zasmečování míče při plážovém volejbalu neprobudila v dívce více citu. A když dokonce odmítla mnou nabízenou svačinu na posilněnou, chléb se škvarky a cibulí, byl jsem v koncích. No, a pak někdo, tuším, že já, dostal osudový nápad. Nedaleko našeho místečka se nad vodou vznášel silniční most, pod kterým je hloubka dobrých patnáct metrů, takže se občas najde odvážlivec, který přeleze zábradlí a z mostu skočí do vody. Chtěli jsme se před holkama vytáhnout, tak jsme jim řekli, ať koukají a vydali jsme se na most.

Je zvláštní, jak se ta výška najednou zvětší, když přelezete zábradlí. Hrdinství jaksi vyprchalo. Stáli jsme na mostě dost dlouho a nikdo se neodhodlal ke skoku, když v tom jsem se podíval na břeh a viděl jsem Pavlínu, jak na mne mává a povzbuzuje mne. Ve skutečnosti na mě mávala proto, aby mě zastavila, což se tedy nepovedlo a já se pustil zábradlí a nakročil do prázdna.

Přesně v ten okamžik, kdy jsem na svém těle pocítil sílu zemské přitažlivosti, vyplula z pod mostu pramička, kterou línými tempy popoháněl kupředu rybář, který se kochal klidnou vodní hladinou před sebou. Snad si i tiše prozpěvoval. Zastavit jsem se již nemohl a než jsem stačil cokoliv vykřiknout, dopadl jsem prdelí přímo na příď té loďky. Rybáře to doslova katapultovalo ven z paluby. Než si stačil cokoliv uvědomit, ocitl se tři metry nad hladinou a plachtil do dálky, přičemž za letu mával rukama, jako by byl opeřenec s křidly. Snad se svůj let a dopad snažil nějak korigovat, to nevím, ale každopádně přistál stylem zvaným placák. Já, i přes veškerou bolest v oblasti hýždí, jsem se toho chudáka jal zachraňovat. Táhnul jsem ho na břeh, jako kokršpaněl střelenou kachnu. Rybář něco nesrozumitelně drmolil, ale pak už mi srozumitelně rozdal pár mlaskavých facek.

Vrátil jsem se na břeh za dívkami. Zadek jsem měl fialový, jako ta kráva z alpských vrchů a tvář mi hořela studem a také od rybářovy pevné ruky. Děvčata se chichotala, jen Pavlína ne, ta se mému pohledu vyhýbala. Večer mne však navštívila v mém stanu a v ruce nesla nějakou tubu s chladivým mazáním. Mému pozadí tato mast velice pomohla, ale po duši mne nejvíce pohladilo, když řekla: "Víš, že umíš dělat fakt parádní stojky?" Kdy můj stan opustila, to zůstane tajemstvím, ale dnes to bude přes deset let, co jsme spolu.