Dobrý skutek

Stalo se jedné horké letní noci, že jistý Jindřich Krůta, toho času povoláním kočí, vynesl z hořícího sirotčince na dvacet dětí a sám vážná zranění při tom utrpěl.

Městem se ještě vznášel hustý těžký dým ze spáleniště, když na radnici zasedala městská rada.

„Diplom," řekl radní Vořech. „To si zaslouží minimálně předání diplomu na radnici!"

„Co diplom," kroutil hlavou radní Kvítko. „Medaili mu dáme! A se vší parádou, jako je hudba, tisk a podobně!"

„Ano, medaili. Ale pořádnou," nechal se slyšet velkostatkář Běhna, který též zasedal v radě města. „To musí být medaile přes celou hruď!"

„A taky nějakou pěkně zdobenou přilbu by zasloužil. Aby mu zakryla popáleniny v obličeji," pravil ouřada Pahýl. „Viděl jsem, jak jej odváželi do lazaretu, a to bych vám tedy nepřál. Jak ten měl zmordované tváře," dodal ve vší vážnosti.

„A což takhle nějakou menší sochu?" navrhl hajný Šlajsna.

„V životní velikosti raději."

„Ne! V nadživotní velikosti! A v tisku by mohla být na titulní straně uveřejněna nějaká hezká oslavná píseň," řka radní Vořech a přitom se podíval na starostu Kvákala. „To by přeci neměl být problém, když tady pan starosta je majitelem místního tisku."

Starosta Kvákal pokýval hlavou. „Jakýpak by to byl problém? Věnujeme panu Krůtovi celé jedno vydání. To je to nejmenší, co pro takového hrdinu můžeme udělat."

„A tu sochu postavíme před nově zbudovaný sirotčinec, kerý ponese Krůtovo jméno!"

„Ne, celá ulice se pojmenuje Krůtova."

„A proč ne rovnou celé náměstí Jindřicha Krůty?"

„A každý rok by se mohla konat Krůtova pouť," navrhl radní Kvítko. "Přijedou atrakce, alegorické vozy, exotická zvířena a takový ti klauni s velkejma botama a kulatým nosem. Celý víkend pak bude probíhat veselý."

„Jenom víkend?"

„Možná bysme mohli rodině Krůtově věnovat nějaký malý, za to však útulný domek," pravil radní Vořech.

„Takový hrdina zaslouží pořádný dům, jakýpak domek!"

„A musí být patrový."

„A s velkým krbem v obýváku."

„Musí tam být také pořádná stáj pro koně. Takový deset, ale spíše dvacet aby se jich tam vešlo."

„Ano, za každé dnes zachráněné dítě mu městská rada věnuje jednoho koně."

„Ehm," odkašlal si radní Přestokles, který si až do té chvíle v tichosti pěchoval svoji dýmku. „Seběhnuvší lidé mu prý provolávali slávu."

„A jakpak by ne, vždyť je to hrdina," usmál se Šlajsna a podíval se po ostatních radních.

Přestokles pokračoval: „Dav prý skandoval hesla jako Krůta na hrad, Krůta na radnici a jiná dosti podobná."

„Co je to za nesmysl?" rozhněval se ouřada Pahýl. „Jakýpak hrad? Jakápak radnice? Vždyť je to jen nějaký umolousaný kočí! Jaképak ten má vychování a původ?"

„Správně, to je neslýchané!"

„Hanba!"

„Krůta je teď hrdinou lidu, pánové," pravil Přestokles s vážnou tváři. „Lůza je těmito samozvanými reky přitahována."

„Copak je to za hrdinství, vytáhnout pár harantů z hořícího domu?" pravil hajný Šlajsna. „Vždyť byl jen shodou okolností ve správný čas na správném místě. Kdyby jel zrovna někde úplně jinde, tak by ta děcka nevytáhl. Mohl jsem tam jít zrovna tak já, nebo kdokoliv z nás a ty parchanty z toho sirotčince vytahat. Co teď od nás čeká? Že mu snad předáme diplom?"

„Správně! Hezky řečeno! Bravo!"

„Víte," ujal se slova pan starosta, "to je velice vážná věc co tady pravil kolega Přestokles. A když se na to dívam jak se na to dívám, tak on ten Krůta není ani tak hrdina, jako spíše chudák. No představte si, že by takový člověk mohl skutečně usednout na našem místě. Co on by si tady chudák počal? On, který byl zvyklý na své kobylky by najednou měl sloužit pro blaho lidu? Jak by odrážel dotěrné útoky tisku? A že by jich bylo, to mi věřte. A jak by asi reagovala jeho žena, Marika Krůtová, kdyby viděla, jak se jejímu muži samy ženy nabízejí? Co chuděrky jejich děti? Jak ty by trpěly?"

„Krůtovi děti nemají."

„Ale mohli by je klidně mít," nenechal se rozhodit pan starosta a osazenstvo souhlasně zamručelo. „Přátelé, já to vidím tak," pokračoval pan starosta, "že my toho chudáka musíme od této nechtěné pozornosti ochránit."

„A jak to uděláme?" zeptal se velice opatrně velkostatkář Běhna.

Pan starosta vážně pokýval hlavou: „Necháme ho zemřít jako hrdinu."

Místnost pohltilo ticho.

„No," přerušil ticho radní Vořech, „ono je nakonec přece lepší zemřít jako hrdina, než žít jako neschopný poděs. Ale jak to zařídíme?"

„Půjdeme do lazaretu, kde řekneme, že jako představitelé města jdeme panu Krůtovi poděkovat za záchranu života těch parchantů. No, a až nás k němu pustí, tak ho tadyhle kolega Pahýl udusí polštářem. Pak řekneme, že už byl mrtvý, když jsme přišli," nadnesl plán pan starosta.

„Proč zrovna já?" protestoval Pahýl.

„Cožpak nevlastníte jatka? Holt jednou zabijete místo kravky Krůtu."

„Tak si tak pánové říkám, jestli nakonec těmi hrdiny nejsme my," řekl radní Šlajsna. „Vždyť my, do prdele, tomu chudákovi zachraňujeme život!"

„Tím, že ho zabijeme?" zeptal se opatrně Přestokles.

„Jaképak zabíjení, kolego Přestoklese? Vždyť my mu vykonáme milost! Sic zemře, ale jako hrdina. Tak na něj budou lidé vzpomínat."

„Dost řečí, pánové," zvolal pan starosta. „Jde se na věc! Ten chudák se sám nezabije."

„Kdyby tak lidé věděli, co všechno ta naše funkce obnáší za těžkou práci," řekl radní Kvítko na odchodu.

„Možná bysme si měli i vyplatit nějakou prémii za tuto nadstandardní službu," navrhl kdosi.

„S tím se počítá," odvětil pan Starosta.

Zpráva z tisku:

Vlastní život hrdina neuchránil

V nočních hodinách prohrál boj o život svůj kočí J.K., který z hořícího sirotčince ve vlastních rukách vynesl do bezpečí na dvacet dětí. Zranění, která v boji s ohnivým živlem utrpěl, byla s životem neslučitelná. V reakci na tuto událost veskrze smutnou spáchala žena kočího, jistá M.K., která po tři měsíce pod srdcem svým dítě nosila, sebevraždu oběšením. Čest jejich památce.