Snažíme se poznávat Bavorsko a Spolkovou republiku Německo, co to jen jde. Avšak naši Erasmus-spolužáci naplánovali další výlet zase do Čech, tentokrát do Plzně na hokejové derby s odvěkým rivalem z Karlových Varů. I když jsem trochu protestoval, byl jsem přehlasován v poměru 4:1 a jelo se.
V den D v neděli ráno jsme jako správní „neněmci“ vyrazili s šedesátiminutovým zpožděním. Inu, hodina sem, hodina tam, žádný čas. Posádka našeho vozu byla vskutku internacionální – dva Slováci, Polka, Italka a Čech. Po přejetí státní hranice v Rozvadově jsem dostal jako domorodec bojový úkol koupit dálniční známku. Vstoupil jsem proto suverénně na čerpací stanici a požádal o jednodenní známku. Personál se na mě udiveně podíval a suše oznámil, že jednodenní přece neexistují, pouze týdenní. Inu, zase jsem o něco chytřejší.
Po příjezdu do Plzně jsme se vydali hned k hokejové ČEZ Aréně koupit lístky. Jejich prodej je nově řízen pomocí on-line systémů přes internet a tikety prodává i Sazka. Škoda jen, že ten den systém nefungoval. Pokladní na stadionu byla bezradná, stále někam telefonovala a nakonec nás odkázala na terminál Sazky. Zde se sice prodávaly, ale takzvaně „naslepo“ bez možnosti výběru. Na nás vyšly lístky na stojáka do kotle, což dávalo příslib zajímavého sportovního a kulturního zážitku.
Během těchto peripetiích člověku vyhládne, a tak jsme zamířili do nejbližší restaurace, která se honosila přídomkem italská. Chiara (italská studentka) zkusila na personál promluvit svou mateřštinou, avšak nepochodila. Zkusila to i německy, avšak také bez úspěchu. A když už ani anglicky nic, objednával jsem raději já. Abychom si navodili správnou atmosféru, objednala si většina špagety ala italia. Slováci byli také tradiční - objednali si „vyprážaný syr s hranolkami“.
Po obědě jsme se prošli po Náměstí republiky, které bylo slavnostně vyzdobené, aby nikdo neměl pochyb, kdo nyní předsedá Evropské Unii. Zavítali jsme i na nejvyšší věž v České republice. Podle našeho průvodce Honzy, se kterým jsme se u ní setkali, je vysoká 102,6 metrů a k ochozu věže ve výšce 62 m vede 301 schodů. Za pěkného počasí bývá vidět i 72 km vzdálená Šumava, což kvůli mrholení nebyl náš případ.
Jelikož se pomalu blížilo úvodní buly našeho hokejového zápasu, „uklidili“ jsme holky na autobus do velkého nákupního centra Olympia v Plzni. Těsně před jejich odjezdem jsem si však vzpomněl, že v jedné z kabelek jsou naše hokejové lístky. Naposlední chvíli jsem vběhl do autobusu, avšak ten se mnou bohužel odjel. Vystoupil jsem na příští zastávce a vracel se pěknou dálku.
Při příchodu na stadion jsem si všiml nově nainstalovaných turniketů. Avšak ty pro dnešní den také stávkovaly, takže u každého vchodu stálo několik pořadatelů a jako za starých dob lístky trhali. Našli jsme si v kotli místo s pěkným výhledem a netrpělivě čekali na začátek zápasu. Měl jsem však dilema, komu budu fandit. Jsem rodák z Karlovarského kraje a Energie mi je sympatická. Při pohledu kolem sebe a na plzeňské hromotluky jsem udělal pro tentokrát raději výjimku. Dopadlo to naštěstí dobře. Já fandil Plzni a ona prohrála 2:4 – u mě spokojenost. Během zápasu se zpívalo mnoho bojových chorálů. Nejvíce se mi samozřejmě líbil pokřik „Škodovka, do toho…“ Navíc jsem se naučil i mnoho nových vulgarismů a jejich kombinací, o kterých jsem zatím neměl ani tušení.
Po skončení zápasu jsme vyzvedli naše děvčata v Olympii. Jako správní turisti z Německa jsme se ještě najedli, naplnili nákupní vozík potravinami a natankovali plnou. Jen naše italská kamarádka si koupila pouze polomáčené sušenky a chtěla je zaplatit neplatnými slovenskými korunami. Nevím proč, ale hned v tu ránu přiběhla ochranka a chtěla začít vyšetřování. Euro to však vyřešilo.
Byl to hezký den, ale příště zase po Bavorech.
