A jsme za hlupáky všichni (26. týden)

Prázdniny skončily a my naskočili zase do každodenního rytmu pravidelného vstávání na sedmou (aspoň jsme si to tak předsevzali) a chození do školy. Hned na začátku nás však čekalo veliké zklamání. Jak už jsem psal v článcích z dřívějších dob, reprezentujeme nejen sebe, ale i naši domovinu. Ať už na hodinách českého jazyka, hospodářského zeměpisu nebo východoevropských trzích, vždy jsme se snažili o maximálně pozitivní dojem, že Česká republika je malý moderní stát. Ano, má složitou historii, avšak do budoucna má nakročeno správným směrem a jedním z důkazů je například úspěšné předsednictví Evropské unii.

Ale ouha, co se stalo? Celé naše půlroční weidenské snažení bylo jednoho úterního večera kompletně smazáno. Shrnul bych to slovy: „Mirek s Vaškem se nepohodli a státotvorný Jirka dosáhl Pyrhova vítězství“.

Jeden ze způsobů, jak se naučit cizímu jazyku, je číst noviny. Setkávání se s aktuální slovní zásobou s gramatickými obraty současného jazyka je velice efektivní. Ve středu ani ve čtvrtek jsem noviny raději nečetl. Ať jsem se podíval do jakýchkoli (Süddeutsche Zeitung, Finantial Times Deutschland, Der Neue Tag, Wirtschaftsblatt), všude byla Česká republika (a předsednická země Evropské unie v jednom) na titulní stránce a v pozici, kterou si jako správný Čech nepřeji.

Do jaké společnosti jsme se z vnějšího pohledu dostali? Kromě nás padla letos vláda i na Islandu, v Lotyšsku a Maďarsku. Inu, žádný VIP klub. Že české důvody reprezentuje žabomyší válka a nikoliv ekonomická krize? Na to se historie bohužel neptá.

Napadá mě otázka. Opravdu bylo tak těžké domluvit se a vyvolat hlasování o nedůvěře vládě 1. července, kdy bude Česko většině Evropy ukradené?