Téma 19. týdne je neobvyklé. Nejen v Česku, ale i v Německu mají problém s pravicovými extremisty. Dlouhá léta místní radikálové pořádali v příhraničním Wunsiedelu pochody, což mělo určitou symboliku - v tomto městě je pohřben Hitlerův pobočník Rudolf Hess. Místní občané dlouho nečinně reagovali, až v roce 2002 vyjádřili první protesty, které vyvrcholili o dva roky později takzvanou blokádou v sedě. Od té doby již žádnému dalšímu pochodu nemuseli přihlížet, pochody na čtyři roky utichly.
V roce 2009 se však hnědí opět zmobilizovali a vyrazili do ulic. Protentokrát si však vybrali sousední město Weiden. Jeden z demokratických znaků (podle mnohých slabina) je svoboda názoru, tudíž demonstrace byla úřady i tentokrát povolena. Líbila se mi však reakce místní radnice. Ta promptně zorganizovala protiakci pod názvem Fest der Demokratie a s heslem Weiden ist bunt (Weiden je barevný). Vyzvala všechny místní organizace, spolky, sdružení a občany, aby přišli a ukázali, že Nazis nejsou ve Weidenu vítáni. Reakce tedy úplně opačná než například pražského magistrátu, který při výročí Křišťálové noci raději nedoporučoval do centra vůbec jezdit.
V den D v poledne místnímu Dolnímu náměstí dominovala veliká tribuna, u které se sešly tisíce lidí - studenti, pracující z různých profesí, důchodci, maminky s dětmi či školáci. Nejdříve se řečnilo, avšak poté také zpívalo či tancovalo a všichni měli na paměti, proč jsme se tu sešli – hnědé tu nechceme. I když jsme byli několikrát vyzváni, abychom nikam nechodili, stejně se velká většina ve 13:00 zvedla a odebrala se na Horní náměstí, kudy pochodovala druhá strana.
Horní náměstí je specifické v tom, že je to dlouhá úzká nudle s žádnými bočními uličkami. Stalo se tedy to, že z jedné strany napochodovali hnědí, z druhé strany místní a uprostřed stála policie. Asi půl hodiny se čekalo, co se bude dít, ani jedna strana nechtěla ustoupit.
Při tomto čekání se však člověk velmi rychle seznámí s novými lidmi. Nevím jak, ale ocitl jsem se v jedné řadě spolu s odboráři. I když je moc nemusím, tak společný cíl (v tomto případě spíše nepřítel) spojuje a nakonec jsme si i docela dobře popovídali.
Po 30 minutách čekání přišlo dalších několik desítek záložních těžkooděnců a prorazili cestu přes nás směrem do města. Překvapilo mě, že kromě pár vajíček a balónků s vodou toho vzduchem moc nelétalo (až na sprostá slova, kterým bavorskou hantýrkou stejně nerozumím). Odboráři jsou zkušení demonstranti a byli vybaveni. Všem rozdali píšťalky a při jakémkoliv pokusu o projev byla protistrana davem nemilosrdně vypískána. Nezbylo jim tedy nic jiného, než jen obkroužit město a po hodině se vrátit tam, odkud přišli – na nádraží a pryč z Weidenu. Šťastnou cestu a na neshledanou!
P.S.: Davida Ratha jsem u hnědých nezahlédl :-)
