Na začátku školního roku jsme studentům českého jazyka slíbili, že společně půjdeme do kina na film Leergut (Vratné lahve). Vstupenka za 10 € sice nepatří k nejlevnějším, avšak představa dabovaného Zdeňka Svěráka či německé pojetí bufetu s typickými českými specialitami mě přesvědčily lístek si koupit.
V den D jsme měli obavy, abychom kino podle mapy vůbec našli. Naštěstí si Němci potrpí na pompéznost. Již z dálky jsme viděli obrovské české a německé vlajky kolem celé budovy a plakáty uvádějící dnešní projekci jako nejlepší český film všech dob. Po vstupu do foye se nás hned ujala sličná hosteska. Nabídla nám buď pivo (Pilsner Urquell) nebo sekt (Bohemia Sekt) a nasměrovala k bufetu. Zde jsme měli na výběr guláš v chlebovém talíři či teplou šunku v housce servírovanou přímo od šéfkuchaře. Přiznám se - ani jednu kombinaci jsem v Česku ještě nejedl. Za snahu si ale pořadatelé zaslouží velkou pochvalu, chutnalo to znamenitě.
Po vpuštění do sálu a před vlastním filmem nás pozdravil organizační tým. Takto komponovaný večer pořádají počtvrté, avšak poprvé na Vratné lahve je beznadějně vyprodáno (což nás jako správné vlastence samozřejmě těší!). Při vlastním promítání mě zajímá, jak němečtí tvůrci pracují se specifickým českým humorem. Publikum se náramně baví, přesto mnoho maličkostí a narážek zůstává divákům skryto. V praxi to vypadá tak, že se směji široko daleko jenom já. Na konci filmu však zazní dlouhý potlesk (doufám, že Svěráci v Praze aspoň škytali).
Po projekci probíhá ve foyer ještě živá diskuse (s českým pivem v ruce – jak jinak). Za necelý rok, co se studenti učí češtinu, stačili při hodinách zhlédnout Rok ďábla, Pelíšky a Musíme si pomáhat. Jako další cíl si společně stanovujeme oskarového Kolju. Jelikož zdravé jádro naší třídy si má ještě mnoho co říct, přesouváme se do místní osvěžovny. Odcházím z ní až v jednu ráno, avšak stále mezi prvními.
