Závěrečné soustředění vojenské katedry.

Z nějakého drbu před odvody do armády jsem se dozvěděl, že k tankistům se dostávají pouze vojáci menší 180ti cm. Marně jsem se protahoval na futře dveří, mezi mou pozdější posádkou byli i drobečci hodně přes 190cm, kteří ani nezavřeli poklop na věži. Pro nás, absolventy vojenských kateder, byla jakákoliv růstová anomálie bezpředmětná. Jediné co pomáhalo, byly zdravotní záznamy.

Zdravotní klasifikace z odvodů nám přiblížila metody, jakými byli vojáci zařazováni do skupin. Klasifikace A (schopen bez vady) soustřeďovala rachitické a zkroucené a brýlaté právníky a přírodovědce. V kategorii B (mírná omezení) se pohyboval šedý průměr. Skupiny C (schopen práce ve štábu)  a D (neschopen vojenské služby) okupovali zdravím kypící tělocvikáři, kteří často konzultovali svá traumata s lékaři a vládli dlouhým seznamem lékařských zásahů.

Temelín je dnes proslavený atomovou elektrárnou. V době kdy se plánovala, byl proslaven vojenskou tankovou posádkou, z níž kmenoví vojáci odjeli na cvičení a my jsme je na pět neděl nahradili. Zbyli tam jen kuchaři a několik nepoužitelných vojáků jako například Kokos, přezdívaný tak pro velikost hlavy, pro kterou byla jakákoliv čepice veliká.

Tři dni před zahájením jsme si ve Strakonicích u spolužáka udělali pivní soustředění, neboť jsme tušili, že nás čeká něco, co jsme ještě nezažili. Pět neděl je pro mládež, která zažila maximálně dvacetidenní dětský tábor, krokem do věčnosti. Navíc se nepočítalo s žádnými opušťáky  nebo vycházkami. Naše internace byla vymezena střeženým plotem útvaru, z něhož jsme se dostávali jen na výcvik pod dozorem.

Veselých zážitků bylo mnoho. Z řízení tanku, na němž vlál z venku kapitán Němec, aby mohl udílet taktické pokyny /radiostanice nefungovala) a šťouchat nepozorného velitele tanku bičíkem. Jak si lampasáci na velící věži střelnice lehali na zem, když nabitý tank místo  na terče mířil opačným směrem, jak zírali na naše manévry projíždějící civilisté i tehdejší celebrity. „Hele Bobek“ zařval vojín Cimrhanzl a rozkolísal naše sevřené šiky v domnění, že jde o průjem.

Naše rota vyfasovala k výcviku v tomto simulovaném přijímači svobodníka Kuruce. Byl to slovenský Maďar. Brzo pochopil, že se studenty kamarád nebude a tak jsme často pociťovali následky jeho i naší třídní a rasové nenávisti. Po půlhodině kachního pochodu si nohu přes nohu nedáte bez pomoci rukou.

Jediná strážní služba, o kterou jsme se prali, byla tzv. „Hlídka Vltava“. Měli jsme  podezření, že ji vymysleli vojáci základní služby. Odbývala se na břehu Vltavy, která je zde tak 10-15 metrů široká. Chodilo se od Týnského mostu ke kasárnám a zpět s nenabitým samopalem a trvala jen po dobu odpoledních vycházek. Byla to v podstatě vycházka se zbraní, protože u mostu byla krásná hospůdka. Moc jsme účel hlídky nechápali, přestože pokyny a povinnosti k ní byly napsány na nástěnce krásnou vojenskou českoslovenštinou. Možná právě proto.

Později jsme se dozvěděli, že jakýsi voják základní služby se rozhodl přeplavat s batohem prázdných lahví do nedaleké hospody. Tam to ještě šlo. Zpátky s plnými pivními lahvemi, kterých se topící voják odmítl vzdát, už to nešlo. Milý vojáček skončil na dně. Protože taková mimořádka se na vojně musí řešit, vymyslely zelené mozky k naší nemalé radosti. něco, co možná mělo logiku – nezapomenutelnou „Hlídku Vltava“.

Jídelna vynikala plesnivými a páchnoucími hliníkovými táci, které služba kladla na sebe za mokra a tak se mikroby vyvinuly v penicilínovou kulturu. Protože jsme byli nuceni je používat, pokusili jsme se o inovaci v jejich sušení pomocí kladení na sebe křížem, aby k nim mohl vzduch. Smrad se tak snížil na hranici únosnosti, ale jen do té doby, kdy nás v kuchyni vystřídali vojáci základní služby.

Když byly k snídani tavené sýry s rohlíkem, (zde nazývané: Snídaně – jistota), věděli jsme, že polední polévka bude obsahovat zbytky tohoto sýra v podobě obrovské koule, ze které u výdeje kuchaři tahali nekonečná vlákna. Že potom talíře nešly umýt se nikdy neřešilo.

Nedostatek alkoholu a minimum vycházek vyústil ve vyloženě abstinenční příznaky. Vnitřní kulturní život na útvaru se omezoval na hraní karet, sportování a dloubání v nose. To by zde ovšem nesměli být budoucí učitelé. Talentovaní jedinci z jejich řad se rozhodli uspořádat akademickou šou se scénkami tanci a písněmi. Měli přislíbeno, projdou li cenzurou, že na to bude vyjednán městský kulturní dům.  Zde měla svou první veřejnou premiéru scénka o znásilňované komentátorce večerních zpráv v podání budoucího (bývalého) moderátora televize NOVA Martina Severy. Generálka na útvaru měla obrovský úspěch. Ukázalo se, že endorfiny jsou stejně účinné jako alkohol.

Další den jsme ve trojstupech i se všemi vojáky základní služby vyrazili za zpěvu bojových písní do kulturního domu v Týně nad Vltavou. Avizovaný úspěch generálky přilákal i vojáky z povolání a jejich paničky. Hlediště se zaplnilo a představení mohlo začít. Severova komentátorka byla sice vyřazena, ale pásmo scének a písní to neochudilo. Hlediště plné studentů se báječně bavilo nad lechtivými vtipy a rozjařeně se kymácelo při džemování a swingu. Svým veselím jsme nakazili i zakřiknuté záklaďáky. 

Pohled do řady lampasáků ale nevěštil nic dobrého. Kožené obličeje, žádný potlesk. Trochu nás to znervózňovalo, ale paničky se dobře bavily. Všichni k naší smůle pochopili, že jde o skrytou parodii na vojenský život. Při zcela nevinné závěrečné písni první půle jsme v hledišti rozpoutali čepobití . Dupání a pískot. I Kokosova čepice lítala vysoko do vzduchu. To už lampasáci neunesli. Druhá půlka představení se nekonala. Schlíple jsme odpochodovali do kasáren a čekali věcí příštích. Naštěstí vojákům z povolání stačilo, že nám zkazili zábavu.

Závěrečné zkoušky proběhly, exemplární vyhazov obdržel už dříve zmíněný Boháček a několik  dalších („že jsem se na to nevys*ral už na začátku“ výstižně komentoval).  Čekaly je dva roky základní vojenské služby.  V neděli jsme dorazili  do Prahy, rozhodnuti se opít do němoty.  S instinktem velblouda jsme našli palírnu IV. cenové skupiny a následovala smršť popsatelná asi takto. Pivo, Pivo, Rum, Pivo, Pivo, Rum, Rum, Rum,  Pivo, Pivo, Rum.

Jak jsem se dostal na nádraží Střed si dodnes nepamatuji a opožděně děkuji občanům NDR, kterým jsem před usnutím oznámil, že vystupuji v Ústí. Pozvracel jsem se až doma. Mozek byl hladký jako sklo. Už mně čekalo jen přežít jeden rok  vojny a  pak hurá do života.

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/63315/Caslavske-zastaveni-I-Povolani.html