Vojna v Písku. Jaro

S odcházejícím sněhem se okolí útvaru proměnilo v krásnou venkovskou krajinu. Už jsem se dobře sžil s prostředím s místními podmínkami a našel si způsoby jak přežít a kompenzovat tlak vojenských povinností.

Cesta do útvarové tiskárny nebyla dlouhá, nějakých 100 metrů. Cestou jsem v nedokončené části budovy pravidelně sledoval, jak se tam zahnízdil párek zvonků a zanedlouho se z jejich hnízda ozývalo štěbetání mladých. Netrvalo to ani měsíc a mláďata se rozlétla v hejnu po okolí. Pozorování přírody a jejích projevů, včetně tohoto zážitku mi pomohlo najít způsob jak si tu nedobrovolnou internaci zpříjemnit. Začal jsem svoje nucené přežívání na jednom místě vnímat jako cestování v čase.

Do paměti se mi vryl moment, kdy ten čas, který se od dětství nekonečně vlekl, proměnil v zrychlující vlak do budoucnosti. Půlhodina, která pro mně dosud byla dobou, ve které se dalo stihnout tolik věcí, přečíst kus knihy, a promýšlet svůj osud, se ve chvílích, kdy nebylo možné se nijak zabavit, stávala nekonečnou. Jednou se mi v rámci vycházky podařilo v autobuse cestou do Strakonic zapomenout vojenskou čepici, tu s kšiltem, přezdívanou „kolotoč“. Voják bez čepice není voják. Vystavuje se nechtěné pozornosti a postihu.  Bylo to večer a na dispečinku jsem se dozvěděl, že ten autobus jel kamsi tankovat a na stanoviště linky přijede asi za 35 minut. Hospoda na nádraží byla zavřená. Postavil jsem se do jejího vchodu a nucen vyčkat tuhle dobu jsem najednou pochopil, jak s časem pracovat. Půlhodina utekla jako voda. Autobus přijel, čepici jsem odebral a od té chvíle už se vojenský čas nevlekl, ale uháněl. Tento okamžik byl předělem, od nějž jsem „pracovní“  týdny vojny přestal vnímat a  začal jsem žít od neděle k neděli, od řízku a kuřete k řízku a kuřeti. Nic není zadarmo a já za to zaplatil schopností se soustředit na každý moment tak intenzivně jako dříve.

Na vojnu jsme dostávali balíky z domova. Bylo běžné, že se obsah balíku rozděloval mezi ostatní na světnici. Dříve, v Čáslavi, to tak nebylo. Tam by těch hladových krků na jeden balík bylo moc a tak jsem jídlo z domova nepožadoval. Podle složení ostatních balíků v Písku, jsem rodiče instruoval. Část balíku se proměnila na úlitbu ostatním. Bábovky, koláče, šišky salámu, klobásy a čabajky. V neposlední řadě alkohol, rum nebo vodka. Zvláště oblíbené bylo „maso na držátku“, tepelně opracovaná kuřecí stehýnka, zabalená do alobalu.

Jednou našemu budoucímu lesákovi přišel balík z lesního závodu kdesi na vysočině. Balík obsahoval šišku turistického salámu, Rum (považte) a krásný dopis od pracovníků polesí, kde lišky dávají dobrou noc. Bylo to místo, kam měl ten hoch, který nám, i díky své mírné nadváze, přesně pasoval do naší představy o hajném, umístěnku z Brna.  Měl v Brně po rodičích pěknou vilku a vážnou známost. Už jsme od něj věděli, že rozhodně na místo nastoupit nechtěl a bylo mu velice trapně. Řešil morální dilema, jak jim tuto informaci šetrně sdělit a spekuloval co s balíkem, zatímco my jsme ho již dávno zkonzumovali. Dodnes cítím tu lítost z nesplněných nadějí lidiček, kteří jej očekávali a doufali.

Vojáci základní služby měli život rozdělený na bažantí a mazácký. Dozvídali jsme se o jejich trablech jen okrajově, ale občas to bylo až na krev. Jeden z nich, takový hubený poloviční cikán, nevydržel soustavný tlak starších vojáků a podřezal si na záchodě žíly. Pokus o sebevraždu byl jen demonstrační, ani se mu neudělaly pořádné jizvy, Do tepny to rozhodně nebylo. Když nám ho po týdnu vojenský psycholog vrátil, trochu přituhlo mazákům a vlastně všem. Služby si začali o víkendu občas brát i vojáci z povolání. Když jsem s vojínem dal řeč, začal se, místo stížností na ostatní, podobně jako Marian v Čáslavi, rozvášňovat o tom, jak ty labutě z nedalekých rybníků mají svobodný život. Z mých chabých ornitologických vědomostí jsem mu začal líčit, co obnáší život labutě, potažmo jiného vodního ptactva. Vždyť se jejich život skládá z neustálého shánění potravy, šarvátek a hašteření, kde jsou také konkurenti a v zimě se neohřeješ. Krátký  životní cyklus, soustavné stěhování a mnohdy bídná smrt na talíři. Vždyť díky jeho lidským právům a zajištěnému jídlu a teplu, má proti ptákům nekonečně lepší životní podmínky. Nevím, jestli mu můj pohled na věc pomohl, psycholog rozhodně nejsem. Jisté je, že přežil a později si v roli mazáka svá příkoří vynahradil.

Zájmová činnost byla řízená i neřízená. Ta ilegální, kdy bylo vojíny využito tiskárenské zařízení, byla později předmětem vyšetřování. Na útvaru byly objeveny sranda dolary, kde na místě prezidenta byli zpodobněni velitelé útvaru nebo sami vojáci.  Vyrobili je a vytiskli vojáci na našem útvaru. Byly jednostranné a černobílé, mizerné kvality, na první pohled recese. Největší průšvih byl, že si to dovolili tzv. bažanti, takže rozběsnělí mazáci pomohli lampasákům usvědčit viníky. Jen co se mladý vojín Puschel, který se na tvorbě také podílel, vrátil ze své svatby, (dostal se po dlouhých měsících domů, jeho milá čekala děcko), v zápětí skončil v posádkové base. 

I zde se vyžadovalo zapojení do ZUČ (zájmové umělecké činnosti). Trochu jsem kreslil a maloval. Na vojnu jsem si přivezl voskové pastely a zkoušel jsem nejprve nějaké bojové téma, řidiče tanku, jak tahá za rajčáky (páky pro pohyb pásů) a sveřepě se tváří. Tohle angažované téma na zakázku mi nějak nešlo. Tři noci jsem se převaloval na lůžku a hlavou se mi proháněly představy různých symbolů vystihujících mé pocity. Nakonec jsem to dal na papír a oddechl si. Zkusím to popsat. V nekonečném černém prostoru v levém dolním rohu zářila oranžová buněčná struktura, zakřivením připomínající  vnitřek dělohy. Z ní bylo vytahováno růžové mimino obrácené obličejem, rukama i nohama dolů obrovskou zelenou rukou trčící z vesmíru. Bylo to venku. Pocit vytržení z bezpečí domova, transformovaný do této vize, mně sice uklidnil, nikoliv však důstojníka, zodpovědného za výběr přípustných  témat. Politrukův názor jsem se nedozvěděl, ale když mi říkal „Raději to někam schovej, nebo znič“ Pochopil jsem, že cena nebude.    Umístili mi jen pár neutrálních krajinek a to stačilo pouze na diplom za účast.