Tetovo - obětované město

Cestou z Turecka musel náš exkurzní autobus zastavit na devět hodin v Tetovu. Původně plánovaná zastávka ve Skopje, byla pro časovou rezervu změněna. Tetovo je na severu Makedonie, pod pohořím Stará planina. Z hlediska makedonských Srbů je městem obětovaným nebo přesněji ukradeným albánskou menšinou. Nejvýznamnější památkou je tzv. Malovaná mešita vystavěná roku 1495 a přebudovaná počátkem 19. století, pak už jen ruiny tetovské pevnosti postavené Osmany počátkem 19. století a pár pravoslavných svatostánků.

TetovoD.Ř.

Dodnes patrné stopy socialistické výstavby dnes prorůstá individuální výstavba a latinkou popsané obchody albánských obyvatel. Obchodů označených dvojjazyčně nebo jen azbukou bylo poskrovnu a řada z nich je již dlouho zavřená. Od konfliktů v Kosovu od roku 1999 do roku 2004 se severozápadní pohraničí Makedonie, stalo operačním zázemím militantních albánských skupin UČK. Tetovo bylo městem, kam mimo jiné také směřovaly proudy albánských uprchlíků, před srbskou armádou a policií.
Když jsme ráno zastavili na sídlišti plném odpadků nedaleko hřbitova a polikliniky, znechuceně a s obavami jsme se vydali do centra. Padesáti-tisícové město, plné volebních plakátů albánských stran s vážně se tvářícími vůdci, žilo v neděli ruchem u nás nebývalým. Tržnice byla otevřená do 16.00 hodin, a řada jiných obchodů a restaurací také v plném provozu už od rána. Po té co jsme proměnili  eura za makedonské dináry v kurzu 1:60, dali jsme si na náměstí čorbu (polévku), kávu a pivo. Řada nákupů zde vycházela poměrně levně, jen se člověk musel mít na pozoru.
Procházka městem nás zavedla do rázovité, lehce zanedbané tržnice, kde se s výjimkou alkoholických nápojů dobře nakupovalo. Pořídili jsme ořechy, mandle, sušené maso, ovoce, čaj a sýry. Většina produktů se prodávala na váhu.Výrobky postrádaly uniformitu a nudu z evropských supermarketů. Pak jsme zamířili k horám. Cesta vedla křivolakými uličkami s řadou nově postavených rodinných domů. Výstupní komunikace nás zavedla mimo trasu, plánovanou  k podhorské restauraci. Možnost zkrátit si k ní cestu přes nově postavené domy nikde nebyla. Nezbylo, než se zeptat místních. Z dřívějších návštěv Makedonie vím, že "slovanštinou", směsí češtiny, ruštiny a srbských slov se zde dá běžné dorozumět. Tady jsem narazil. Musel jsem oprášit němčinu a trosky italštiny.
Naše pouť se stočila zpět k městu. Tam, kde se shlukovalo mužské osazenstvo čtvrti, jsme museli projít kolem několika skupin, pátravě a nedůvěřivě nás pozorujících. Za potokem, kde byly dva pravoslavné chrámy, jsme spatřili několik rozstřílených a vypálených domů. Podél potoka lemovaného odpadky a novostavbami chaoticky rozmístěných domů v záplavové zóně, jsme došli až k našemu cíli. Velká restaurace byla dosud zavřená. Nahlédnutí přes skleněné dveře napovědělo, že se zde odbývají, jak je  na Balkáně zvykem,  velkokapacitní svatby. Odpoledne jsme pak svatební průvod zahlédli. Po té co projelo ulicí auto vezoucí islámského muftí, průvod s mnoha albánskými vlajkami zamířil v doprovodu bubnů a kozlího pištění z místní mešity kolem hřbitova do jednoho z paneláků na sídlišti, kde jsme parkovali.
Od restaurace se nám otevřel pohled na město. Z dálky město, se sluncem ozářenými střechami a třemi zbrusu novými mešitami s jednou zlatou a dvěma stříbrnými střechami, působilo mnohem lépe, než z blízka. To co v Turecku působilo malebně a romanticky se nám uprostřed slovanského Balkánu zdálo poněkud nepatřičné a ve světle nedávných událostí i zlověstné. Všichni si jistě vybaví jak systematicky a s pomocí NATO, za ostudné asistence našeho státu, připravili Šipkari (tak Srbové nazývají kosovské i kmenové Albánce) Srbsko o jeho historické území. Kdo by si to chtěl trochu oživit, může na http://www.kosovoonline.cz/.  nebo http://cz.altermedia.info/ze-zahranici/stat-albanskeho-organizovaneho-zloeinu_3451.htmlZnaky albánského  osídlení jsou typické poměrně luxusními rodinnými domy, obklopenými odpadky a absencí chodníků s rozbitými ulicemi. Vymahatelnost daní u obyvatel zabývajících se obchodem, většinou v šedé nebo černé zóně, je nulová. Velké albánské rodiny, podobně jako naše romské, snadno dosáhnou na sociální dávky a vyčerpávají, už tak dost omezený, rozpočet tohoto makedonského města. Stejně jako v Albánii, i zde je patrná rezignace státu a samosprávy na svou funkci.
Na hlavní třídě Maršála Tita jsme pobyt zakončili odpoledním posezením v lepší restauraci, kde se nám věnoval drobný pikolík albánské národnosti, ovládající částečně makedonskou srbštinu a řízený z pozadí restaurace jejími bossy. Osazenstvo našeho stolu se už těšilo, jak po dobrém obědě zajdou utratit zbytek peněz do blízké tržnice. Roztomilé laškování s obsluhou ve snaze navázat srdečnější kontakt studiem jazykových rozdílů, skončilo v okamžiku, kdy nám byl přinesen účet, jehož cenové položky neodpovídaly v na jídelnlístek. Pivo předražené o 25% a víno o 400%.
Při dohadování nad účtem, jsem dal k dobru vzpomínku z restaurace v městě Ulcinj v Černé hoře, známém podobnou převahou albánského obyvatelstva.  Dostal jsem tam nazpět z 10ti Eur zbytek částky v chorvatských kunách, jako by to byly eura. Číšník využil podobnosti bankovek k obohacení. To bylo překvapení a studu, když jsem jimi chtěl zaplatit na jiném místě.
Požádali jsme tedy v “našem” Tetovu o přinesení jídelního lístku, a ejhle: Dostali jsme nejprve správný (to se číšník spletl) a vzápětí přinesl alternativní lístek pro hejly. Tady už bylo u vína uvedeno i množství a pivo správně předraženo. Naše Ivuška, plamínek měděný, se tak rozzlobila, že jsme uhádali alespoň piva. Dvě vína v ceně 500 Kč za láhev museli konzumenti zaplatit, přes to vlak nejel. Z tržnice samozřejmě sešlo. Nejen pro čas prohádaný u stolu, ale i pro nedostatek makedonského oběživa.
Odjížděli jsme z nedělního města plni dojmů. Ti co vyrazili do horské krajiny hýřili superlativy, ti co se potloukali po městě si sdělovali zážitky a lízali ekonomické rány. Shodli jsme se na tom, že to byla zajímavá zkušenost. Celkový závěr?   “Jenom blbec by jel znovu do Tetova”