Ti, co nežijí s lidmi, ale jen na okraji měst nebo na plážích, jsou něco jako bezdomovci mezi lidmi. S jedním podstatným rozdílem. Neopíjí se a nesou statečně svůj osud. Zážitky s nimi jsou veselé i k zamyšlení. Nemají asi lehký život, protože odstup, který si udržují, napovídá, kolikrát se setkali se špičkou boty. Obdivoval jsem, jak jsou zkušení v boji o přežití a v odhadu lidských povah, protože útočnost by je zabila dřív, než by stačili rozmnožit svůj rod.
Balkansky pes www.rozhlas.cz
Italský pes.
První setkání s tím zajímavým psem se odehrálo při příjezdu našeho autokaru do italského Paesta, v září, po sezóně. Skupina studentů na exkurzi byla pro psa, o velikosti australského dinga, trochu hubenější konstituce a neurčitého původu, vítaným zpestřením při lovení krabů a dojídání zbytků letní sezóny mezi prázdnými letovisky. Slyšel na jméno Miloš, jak jsme ho pokřtili, a slyšel by určitě na jakékoliv jiné jméno. Pes byl natolik sociálně vnímavý, že věděl jak reagovat v každé situaci. Navíc byl velice milý, ani malý, ani velký. Za den a půl už byl ubytovaný s námi a vyprovázel nás na pěší výlety, ke dveřím autobusu každé ráno a věrně nás očekával při večerním příjezdu. Vytříbené chování, a přirozená inteligence psa, uchvátila vedoucího exkurze natolik, že si začal pohrávat s myšlenkou, propašovat jej domů jako vlastního.
Blížil se den odjezdu a myšlenka na přivlastnění si psa, dostala podobu plánů, jak ho na tehdy ještě hlídaných hranicích ukrýt a přemluvit řidiče, aby s námi spolupracoval. Miloš ze změny chování účastníků exkurze vytušil, že odjezd je za humny. Bylo zřejmé, že je na týdenní cykly vítání a loučení zvyklý. Před odjezdem vycítil, že jeho pohodový život plážového povaleče je ohrožen a stála před ním úloha, jak vybruslit ze situace, kdy si jej lidé zavazovali přátelstvím a mohli by být smutní, nebo použít trochu nátlaku. Dcera našeho vedoucího, která nejvíce přilnula k němému tvoru a tvořili téměř nerozlučnou dvojici, byla vystavena drobné preventivní agresi. Malé kousnutí a náhlá agresivita psa ji natolik vystrašila, že všechny plány na transfer dospělého psa vzaly za své. Aby to pes stvrdil, nedostavil se při odjezdu k loučení. Představa, že by ho všichni muchlali, podávali pac a hladili, ho asi nelákala. Dveře autobusu se zavřely a Miloš se objevil. Přijížděl totiž další autobus s novými návštěvníky.
Řečtí psi.
O několik let později, další podzimní exkurze v podobném obsazení, tentokrát na řecký poloostrov Chalkidiki. Přímořské letovisko bylo na rozdíl od Itálie v plném provozu. První co nás zaujalo, ještě než jsme se ubytovali, byly smečky toulavých psů, kteří se pohybovali mezi pláží, restauracemi a ubytovnami. Shlukovaly se v nich psi různých ras, a jak jsme se častým pozorováním přesvědčili, přidávali se k nim na večer i zdejší psi se známkami. Kouzelné spojení jedné feny vlčáka a dvou zanedbaných pudlů, nebo smečky typu každý pes jiná ves, byly denními návštěvníky. Pohybovaly se po stále stejných trasách. Na pláži to byly smečky tří, čtyř psů, o velikosti i podoby retrívrů. Tyto střežily každá vybojovanou část pláže, a doprovázely nás po svém území a předávaly si nás na hranici jiné smečce, doprovázející nás až k dalšímu teritoriu.
Nedá se říct, že by ti psi žebrali. Měli asi zkušenost, že to nemá výsledek a vede k odhánění. Měli prostě vypracované techniky vedoucí k potravě. Když nic nedostali, prostě s námi jen seděli u lehátek, a těšili se z naší přítomnosti. Nezapomenutelný divadelní výstup předvedla fena odhadem něco mezi vlčákem a kníračem. Pojídala igelit tak přesvědčivě, že jsme jí okamžitě spěchali nabídnout svačinu. Chlebem samozřejmě pohrdla, ale šunku si dala, potvora. Vůbec neměla hlad! Parta tzv. restauračních psů byla rozsazena kolem jídelní terasy a když kolem jelo auto okamžitě se rozběhli a vyštěkávali ho tak, že řidič urychleně zavíral okno. Zakousnout se do pneumatiky jedoucího auta, bylo vrcholné číslo. Rotací odmrštěný pes se vrátil a usedl mezi své méně odvážné druhy a upřel tázavý pohled na hosty restaurace, zda by si to nezasloužilo nějakou odměnu. V noci se smečky spojovaly do velké psí skupiny a proháněly se po ztichlém městečku, až z nich šel strach. Asi to byla nějaká psí diskotéka, nebo běželi na sněm, kde si vyměňovali informace a zkušenosti.
Během pobytu jsme si všimli, že pod naším hotelem, v mezeře mezi zemí a podlahou, porodila ona igelitová fena čtyři štěňata. Dost si je chránila, ale když jsme si pakovali k odjezdu, vytáhla je na slunce ke vchodu a nabídla k adopci. Neuvěřitelné. Nejspíš se jí, nebo nějaké jiné, něco takového už osvědčilo. Opravdu uspěla. Řidič a zároveň majitel cestovní kanceláře si, nejspíš na naléhání jeho partnerky, odvezl jedno ze štěňat v papírové krabici až do Česka. Vím, že mezi námi žije mnoho řeckých spoluobčanů možná i sirotků. Ale že tradice pokračuje v psí populaci, jsem se dozvěděl až po tomto zážitku. Někde tady mezi námi žije řecký pes a doplňuje genetickou výbavu našich českých voříšků.
