Stalin, Lenin, Putin

Viděl jsem dnes po dvaceti letech vojenskou přehlídku. Míval jsem je jako dítě rád. Pak jsem dostal rozum a začal jsem mít obavy, protože jsem do těch do těch plechovek a šiků měl být napěchován. Ruský orel nad Rudým náměstím trochu maskuje hrozbu tohoto harašení, snad namířeného jinam, než na Evropu. Ale nebyla to historická oslava. Bylo to velmi současné řinčení zbraněmi.  

Prožil jsem většinu života v "socialismu" a týkala se mně branná povinnost. Obdiv k tankům jsem ztratil, když jsem se dozvěděl, že životnost téhle kovové obludy v boji je 10xmenší (1min!), než u pěšáka. Každý z nich mi mohl pomocí PTŘS (protitanková řízená střela) z toho obézního žigulíka udělat ohnivou kouli. Nakonec jsem si je užil dosyta, řídil a střílel z nich. Musel jsem kvůli tomu potlačit určitou intuici, vyhýbat se místům a chování s nebezpečným potenciálem. Dost depresivně na mně působila atmosféra studené války. Tenkrát jsem si myslel, že neefektivní a pomalý socblok zbrojí proto, aby ukradl západním demokraciím nejen svobodu, ale hlavně bohatství. Přemýšlel jsem, co by pomohlo pozdvihnout Sovětský svaz ekonomicky. Napadlo mě a moc jsem si to přál, aby se SSSR rozdělil na malé a menší celky, kde by každý byl soběstačný a méně imperiální.  Nesplnitelné se skoro stalo, ale  to co zbylo, je stále ještě moc velké a málo demokratické.

Rusko mělo před vznikem a rozpadem Sovětského svazu ani ne jednoroční zkušenost s demokracií. Car svou zemi řídil tak, jako jeho předkové, co se to naučili od asijské Zlaté hordy a Chazarů. Silou, mocí. Co zbývalo Leninovi a Stalinovi, když ani oni neměli jinou historickou zkušenost a navíc ji okořenili sociálně ekonomickými bludy. Použili stejný model chování. V občanech pěstovali imperiální hrdost a z bídy se bylo možné vyšvihnout jen loajalitou, díky přiděleným funkcím. Posilování té hrdosti sloužily i vojenské přehlídky.

Když v Rusku nahradil dobrotivého opilce Borise Putin, neměl jsem z toho radost. Rychlý růst jeho popularity dokazoval, že potřeba cara a potřeba přehlušit chudobu imperiálním opojením, je stále součástí ruského myšlení. Marné je maskování carské ambice Putina pořízením si "demokraticky zvoleného" Medvídka. Od pohledu poslušného a bez vlastního názoru. Jak rád bych se mýlil.

Ruský názor na vznik nezávislého Kosova (nesouhlas se změnou hranic) může být pozitivní, ale vliv na tyto děje je, přes vojenské přehlídky, příliš malý. Srbové byli nejspíš vmanévrování UČK a Spojenými státy do situace, ve které být nemuseli, kdyby Evropa neuvěřila kosovským lžím a nebyl u moci nepřijatelný socialistický pohrobek Miloševič. Doufejme, že Kosovo nebude tím mafiánským státem jako Albánie a nestane se příčinou budoucích konfliktů. A v Moskvě zůstane jen u přehlídek.