Lidé si v krátkých chvílích mezi sháněním obživy sedli na mez a dívali se na oblohu. Někteří na to měli víc času a přemýšleli. Našli v tomto jevišti řád a pravidelnost. Jako pravítko jim k tomu posloužil obzor. Pokud byli dostatečně dlouho na jednom místě, vykolíkovali krajinu tak, aby mohli předpovídat místa a časy východů a západů slunce a měsíce.
In- and Outside the TorusThomas F. Banchoff's ICMS 2002 Poster
Těmhle souřadnicím se říká obzorníkové a jejich základnou je tečná rovina v místě pozorování. Akční rádius jednotlivce nepřesahoval kmenové území, takže neměnnost stanoviště zajišťovala stálost výsledků. Nebe fungovalo. Když byl takový mudrc spolu se svým národem vytlačen jinam, poodešel na jih nebo na sever, podmínky měření se mu výrazně změnily. Rovina obzoru a pozorování zároveň měnila úhel ke slunci i obloze.
Chvilku se drbal za ušima a postavil znovu tu jednoduchou observatoř z kamenů a zaregistroval rozdíly. Musel najít nějaký jiný stabilnější bod, vůči němuž se nebeské cykly nemění, i když se přesune kamkoliv na Zemi. Zaoblenost zdánlivě neměnné nebeské klenby mu napověděla, že Země je na tom podobně a proměnila se mu v mysli do koule, jejíž střed se stal novým počátkem světa.
Člověk si stanovil rovníkové souřadnice a na nich nebeská tělesa konaly pravidelné putování, bez ohledu na jeho pozici na Zemi. Tělesa putovala s výjimkou slunce a měsíce po složitých trasách, křivkách a uzlech, tu pomaleji tu rychleji. Z pohybů a tance planet odvozovali lidé jejich vlastnosti a promítali je do vlastních životů.
Složitost takto vnímaného světa už nebyla pro každého a trvalo to až do středověku, než se díky osvětě, námořním zkušenostem a snažení církví dostala do povědomí lidí jako samozřejmost. Fakt, že Země je středobodem vesmíru, vyhovoval i pocitu nadřazenosti lidstva nad veškerým tvorstvem.
Stálo to mnoho životů a dlouhé roky, než byla tato představa překonána a souřadný systém geocentrický nahradila solární ekliptikální souřadná soustava, která zjednodušila pohyb planet z nepochopitelných, ale známých tras na prosté kruhové či eliptické dráhy kolem slunce, které objasnily ony složité pohyby.
Marný boj proti této představě světa byl veden obavou, že se lidem rozpadnou jistoty a proces uvede společnost do chaosu. Bylo to vnímáno jako další stupeň volnosti a svobody. Mocní se svou autoritou zaručili za starou představu a báli se, že by nemuseli ty změny v myšlení ovládat. Věda pokročila a co se dříve měnilo tisíc let, dělo se najednou ve stoletích a desetiletích. To, že byly najednou pro hrstku astronomů ony solární souřadnice doplněny ještě galaktickými a později souřadným systémem známého vesmíru, bylo už pro běžný život nepodstatné, protože příliš vzdálené.
Pro ty, kteří se o prostor kolem sebe zajímají a vědecké poznatky akceptují, se svět lidí stával malým a ještě menším, až se proměnil ve vesmírný prach. To co dříve povznášelo, proměnilo najednou Zemi na malé nic. Okraj vesmíru, vzdálený a nepochopitelný, se z nekonečně se vzdalujícího prostoru přeměnil v něco, co přesahuje představy současného paradigmatu.
Když nemůžeš změnit svět, změň sebe. Řekl kdosi v jiné konotaci. Říkám to dnes v souvislosti s představou světa jako trojrozměrného prostoru limitovaného časem. Není náhodou, že představy o Vesmíru, jeho povaze a pochopení, jsou dnes odvozovány ze zkoumání nejmenších částic tady na Zemi a v měřítcích nekonečně malých proti tomu, jak se nám Vesmír jeví.
Teorie nám nabízejí svět úplně jiný, než byly dosavadní mechanistické představy. Dostáváme se do světa iluzí, hologramů, zrcadlení a proměn skrze myšlenku. Podoba nového Vesmíru není dosud ustálená a „dokázaná“. Těžko uvěřitelná představa, že má každý svůj vesmír v hlavě a společně podléháme iluzi je stejně nepochopitelná, jako zkušenost primitivního zemědělce, když měl připustit, že Země není plochá deska.
Zuřivý odpor dogmatických vládců našich duší proti přesunu středu všehomíra do jiného bodu, byl pochopitelný. Stejné je to s odsuzováním nových teorií do říše bláznů nebo do zapomnění většinovou společností. Důvod je prostý. Toto vědomí a nové pohledy na svět dosud nijak neovlivňovaly běžný život. Nyní může mít podobná změna závažnější dopady. Kromě toho, že osvobozuje individuálně, nikoliv celospolečensky, proměňuje pohled na všechno naše konání. Prozření nemění život, ale pohled na něj.
Může nás to vybavit souzněním, a citlivostí, pocitem souvislosti, vědomím ovlivnitelnosti všeho kolem naším přáním. Pouhou myšlenkou zvrátit neblahý vývoj společnosti. V sázce je mnoho a cesta je dlouhá. Jak na straně vědy, tak na straně rozšíření nového uvědomování. Blíží se nové nastavení souřadnic všehomíra. Počátek univerza nebyl člověku od okamžiku narození nikdy blíž. V osobním životě se nemusí změnit vůbec nic, nebo se může změnit úplně všechno. Záleží to na každém z nás.
