To místo bylo takové vlhké a pod olysalým stromořadím ležely podél cesty dvě podlouhlé bedny přikryté omšelou plachtou. Karel seděl opřený o strom a přemýšlel o svém zpackaném životě, ve kterém ho nahradil Milan, ten co dnes vychovává jeho dceru a syna. Vedle něj ve škarpě ležel nějaký tulák a nejevil známky života.
Rodinný výlet byl poněkud neobvyklý. Milan, otčím dvou dětí s jejich matkou procházeli městečkem vystavěným v kaňonu ze sedmisetmetrových vápencových skal a v úrovni ulice pod strmými stěnami si fotil obrovské polootevřené kaverny plné kostí prehistorických zvířat, navršených bez ladu a skladu do vybělených hromad, jako v obrovské kostnici.
Pro Kláru a děti to byla cesta za vzpomínkou. Tady byli na poslední společné dovolené s bývalým manželem a otcem Karlem. Většinu toho času strávili bez něho. Lezl totiž po okolních stěnách s přítelem, nad městečkem v místech, odkud přímo na ulici v zimních měsících padaly sněhové laviny a tato část města proto byla přístupná jen v létě. Po návratu se prohloubily jejich rozpory a Karel je opustil a od té doby o něm moc neslyšeli.
Milan s Klárou se i s dětmi ubytovali v hotýlku na dolním konci údolí, které se rozestupovalo do šířky pod horskými štíty. Večer po společné večeři uložili děti ke spánku a ještě si vyrazili do blízkého baru na pár sklenic vína. V noci při otevřeném okně Milan usnul rychle a Klára se ještě hodinu převalovala se vzpomínkami a únava jí přemohla tvrdým spánkem.
Ve čtyři hodiny, ještě za šera se Milan probral. Protože nemohl usnout, vyplížil se z hotýlku a přes odporné mrholení se vydal po cestě z městečka na neobvyklou procházku.
Prošel neznámou vesnicí po cestě, která se směrem k lesu proměnila v javorové stromořadí. Na kraji lesa zahlédl sedícího člověka. Když přišel blíž, uviděl kousek od něj ležet vousatého váguse, který se nehýbal. Bylo pozdně-letní teplé sychravo a země byla promoklá, takže scénka působila dost přízračně.
Dobrý den, pozdravil Milan a optal se, co že je to za tuláka, co leží na zemi. Než sedící člověk stačil odpovědět, najednou oba spatřili, jak se obličej tuláka proměnil v oholenou a zachovalou tvář a ušmudlaný oděv ve sportovní oblečení. Když otevřel modré oči a trochu se pohnul, Milana zamrazilo. Poznal v něm svého spolužáka Cimra.
Pepo co tu děláš, kde ses tu vzal!? Oslovil najednou sedící muž tuláka. Milan si ho pozorněji prohlédl. To je přece Karel, Klářin muž, kterého znal jen z fotografií. To máme společného známého, promluvil Milan, který se nedal poznat a oba se sklonili k ležícímu. Byl potlučený a z hlavy mu tekla krev. Když se k němu sehnuli, zašeptal: „Promiň Karle, to jsem fakt nechtěl.“ „Už na to nemysli, dávno jsem Ti odpustil.“ Odpověděl mu Karel.
Milan se na Karla podíval. Jeho obličej se zalil krví a začal se svrašťovat a měnit. Stejně jako ležící Pepa se začal měnit v torzo člověka a upadl vedle plachty, pod kterou se rýsovaly dvě rakve. Během minuty se z obou postav staly oblečené kostry a Milan řval hrůzou a utíkal zpátky k vesnici.
Prosím tě, co tu řveš? Vzbudíš děti, šeptala Klára a třásla s Milanem. Ten se probudil a ještě zaslechl vlastní jekot. Chvilku se rozkoukával a než přijal realitu. Pak řekl: „Tomu nebudeš věřit, co se mi zdálo!“ „Povíš mi to u snídaně“, řekla Klára a odešla do koupelny. Bylo už ráno. Děti ve vedlejší místnosti se už probouzely a Milan si ještě promítal čerstvě prožitý sen.
Zazvonil Klářin mobil. „Milane, zvedni to!“ volala z koupelny.
„Haló, to je Klára Mandusová? “ ozval se mužský hlas. „Ne, jsem její manžel, ona je ve sprše.“ „Jsem policejní komisař Veselský. Ve Francouzských Alpách se našly ostatky dvou mužů. “ „Podle dokladů a dalších věcí nalezených v jejich blízkosti se domníváme, že jeden je bývalý muž vaší ženy.“ „Hledáme jejich příbuzné, aby si vyzvedli pozůstalost. Nemá sourozence a ani rodiče a jeho bývalá žena s dětmi jsou jediní blízcí“
„Kdo to volal?“ Zeptala se Klára vycházející z koupelny. Milan jí všechno zopakoval.
„Byl to blázen!“ „Věděla jsem, že takhle jednou dopadne, to se dalo čekat“
„Prosím Tě, dětem zatím nic říkat nebudeme “
„Jasně, to se musí opatrně“
„A co ten tvůj sen?“
„Ále nic, to je banalita. Už jsem ho zapomněl.“
