Koukám na oteklý prst, vykloubený při nechtěné piruetě na kolečkových bruslích. Povytáhnout ohnutý prst a posadit ho do původního lůžka jsem zvládl sám. Ještě den jsem s ním nakládal a ohýbal jako by nic. Druhý den natekl a v porovnání s levým má dvojnásobný průměr. Už třetí týden přesvědčuji sebe, že by doktor v takovém případě moc nepomohl. Maximálně by mi ho zafixoval. Nebolí to, jen na dotek je to citlivé a prst nejde ohnout. Říkám tomu přírodní dlaha.
Hluboká poklona přírodě. Co tělo nechce, nedovolí. Vybavuji si zlomené žebro. Kašlat a smát se, také nebylo tělem doporučováno. Bedlivě naslouchám jeho moudrým pokynům. Pocit žízně, potřeba se najíst a vyprázdnit. Nutkavé puzení k pohybu, touha milovat. Kde je tady místo pro doktory, když tělo udržujete v rovnováze. Pouze pokud si ho polámete.
Pokud se na těle něco poškodí, je tu armáda lékařů chirurgů, kteří řežou, sekají a přešívají, nalévají a upouští krev. Pak jsou tu chemici, kteří do vás tlačí chybějící nebo z vás odvádějí přebývající sloučeniny. Další jsou konzultanti a poradci. Pojmenují nemoc, příčinu bolesti a tím nasměrují k výše uvedeným druhům léčby. Traumata s otevřenými ranami a zlomeninami je určitě třeba odborně ošetřit a fixovat. Lidé ale chodí k doktorům s kdejakou ptákovinou a tady se otevírá obrovské pole pro kšeft a přesun financí z rozpočtů.
Lidské tělo není auto, nemůžeme vyměnit většinu jeho částí. Je to samoopravující se systém.Nepopírám, že se může rozhasit a že to může být nevratný proces. Přesto…Kolik lékařských zásahů je nutné podstoupit nezbytně? Kolik návštěv u lékaře je nutných? Potřebujeme vůbec nějaké doktory, když po tisíciletí mělo lidstvo jen šamany a vymítače?
Jeden oteklý prst mně přivádí k úvahám o potřebnosti lékařské péče. Na jednom vrcholu trojúhelníka máme solidární systém zdravotního pojištění, na druhém jsou farmaceuti a lékaři a na třetím člověk, u kterého doktoři odborně asistují a nechávají si to proplatit.
Hraje se o obrovský balík peněz a v něm nejvíc utrácíme za návštěvy lékařů, za zákroky na banální neduhy a za podpůrné a sporné léky, jejichž účinek bývá diskutabilní.
Hlavní motiv zdravotního průmyslu je, vyčerpat beze zbytku peníze z rozpočtu a nárokovat další a další. Hodně to připomíná byrokracii, která si zdůvodňuje svoji existenci a další růst.
Tím, že stát v socialistické éře převzal veškerou péči, stačily mu v závěrečné fázi finanční zdroje hlavně na jednoduché a mnohdy nepotřebné úkony, Vytvořili jsme stále rostoucího molocha, který se chová neúsporně. Nebereme li peníze pacientovi (člověku který se rozhodl, že je nemocen) přímo, ale skrze pojišťovnu, je to jen boj o to, kdo z balíku urve nejvíc. Léčba není cíl a kontrola čerpání je minimální.
Další zlodějina jsou poplatky. Jako nástroj, který má omezit a regulovat, jen přilévá do systému další peníze, o kterých „klient“ nemůže rozhodovat. Je to opatření, se kterým jsem nesouhlasil. Vytvořil kočkopsa, kapitalisticky ohnutý, socialistický systém zdravotnictví.
Za každý běžný výkon lékaře, do rozumně stanovené cenové hranice, by se mělo platit, jako za každou jinou službu a měla by být součástí regulérního příjmu konkrétního doktora. Úkony lékaře by byly ohodnoceny ceníkem a vyžadovány na pacientech do výše nákladů na úkon. Byly by, pro zajištění potřebných, kumulativně omezené, vhodně zvoleným, ročním finančním limitem. Pomohlo by to omezit masový odběr peněz a zbylo by na závažnou léčbu.
Náš společenský systém, na rozdíl od přírody a potažmo i těla, postrádá snahu dostat se do rovnováhy bez otřesů. Cykly obnovy a nápravy jsou delší než desetiletí a tak máme jedinou možnost, jak systém napravit. Omezit cestou zákonů umělé regulace a tvorbu neopodstatněných zdrojů financí ve zdravotnictví.
Dal bych, stejně jako každému ekonomickému subjektu, také lékařům šanci a prostor, k dokázání oprávněnosti své potřebnosti a existence. Pak snad konečně začne samoléčba systému zdravotního zabezpečení.
