Romové nebo cikáni, spoluobčané.

S mnohými se známe osobně, s některými sdílíme společný prostor, přesto nežijeme s nimi, ale vedle nich. Proč?  Když vám někdo ukradne umělohmotný okap je to skoro k smíchu a neplatí ani to, že ho potřeboval víc než vy, neboť ve sběrně za něj nic nedostane....

Slýchám kolem sebe například: Nejsem rasista, ale nesnáším je. Další příklad: Podívejte se na větnamce, ti mi nevadí, protože makají. A podobné hlášky. I to je rasismus. Dokud bude existovat jediný pilný a poctivý, nelze skupinově paušalizovat a odsoudit. 

Každá skupina lidí, která se u nás ocitla, a liší se, ať už barvou pleti, jinými zvyky, náboženstvím nebo dobou příchodu, se u nás snaží přežít tak, jak se to naučili v původní vlasti a tak, jak jim to dovolí většinová společnost. Odlišným a přesto podobným příkladem jsou Židé, kdysi z donucení usazovaní do ghet. Nesměli vykonávat řemesla a nesměli vlastnit půdu celý středověk, až do doby velmi nedávné. Začali se živit obchodem, penězoměnectvím, lichvou a tím co jim bylo dovoleno. Měli své náboženství, kulturu i systém výchovy a diaspory si díky tomu přes pogromy udržely svou integritu. Jejich schopnost pracovat s kapitálem vedla velmi rychle k majetkům, vyvolávající závist. Jejich pozdější integrace do společnosti v evropských zemích byla jen pastí, která je vehnala do holocaustu.

Cikáni, tak jak je známe, přijeli na vozech nebo přišli pěšky.  Příliš pozdě do rozparcelované Evropy a každému byli na obtíž. Neptejme se proč přijeli, ale kam. Zkusme se vcítit do jejich tehdejší situace. Spát v létě v zimě na okrajích lesů poblíž obcí a měst kam ani nesměli.  Hlad velmi brzy donutí každého v takové situaci někde  něco ukrást. Slepice, kočky psi, úroda na polích, všechno je k jídlu a schopnost získat potravu je v očích ostatních krádež a pro takovou komunitu věcí cti. Těch 600 let, kdy si toto etnikum budovalo instinkty k přežití, nevymažete. Těžko v takové situaci učit děti něco jiného než to, co vám pomůže přežít.

Jak se vypořádat s integrací etnika s takovými zkušenostmi? Pro původně zemědělský evropský lid je vazba na místo a dům podstatou jejich jistot. Pro cikána bylo ubytování nejistotou a rizikem a nebylo jejich. Tolik peněz neměli. Proto nám později kočovali i mezi přidělenými byty. Příroda na kraji lesa se obnovuje, ale bytový fond nikoliv. Stojí to peníze, tolik potřebné pro živobytí. Nejistota ve které žijí, hlučný způsob života, zdánlivá bezstarostnost a vypjaté veselí i smutek je pro starousedlíka nepřijatelný a nepochopitelný. Jako bych už slyšel námitky, že takhle žijí i ti, co mají peněz dost, ať už jakkoli získaných. Jenomže tady už se dopouštíme paušalizace. Rom, který jde sám hledat práci (a obávám se, že už takových moc není) to má xkrát těžší než gadžo. Obdivuji ty, kteří v tak těžkých výchozích podmínkách dokázali dokončit jakoukoliv školu a vydržet v zaměstnání, přes posměch těch, kteří žijí ze sociálních dávek a kdovíjak ještě. Většinou jsou z vlastní komunity vypuzeni.

Potkáváme je, a přesto nemáme s nimi žádný osobní kontakt. Někdy máme strach, když jde o partu výrostků. Někdy jsme na ně naštvaní, když, prokazatelně, některý z nich něco zničí nebo ukradne. Slunečný den jich vyláká na ulice a do parků tolik, že připomínají tuleně na pobřeží a navíc se chovají bezprostředně jako doma. Ano, když to všechno překročí jistou mez, je nám to i odporné, ale jednoduchou cestu k celkovému povznesení problémové části tohoto etnika v našich podmínkách, s předsudky které máme, nevidím. Jeden můj mírný rasista po mých výhradách k jeho paušalizaci a po probrání některých, výše uvedených argumentů, roztomile prohlásil: To bych je teď měl začít litovat, ne? Řekl jsem mu: Ne litovat. Pochopit! Nejen je, ale i nás. Protože "oni" jsou zrcadlem, které říká jací jsme my.

Divíme se, že se jich tolik vydává do Kanady? Ne každý z nich se tam uchytí. Ale společnost je tam posunuta ve vztahu k jiným etnikům tak, že je nevystavuje prvoplánové předpojatosti. Ano, mnozí tam vydrží jen do té doby, dokud přijímají finanční výpomoc. Vedle některých eskymáků si mohou připadat vyspělejší, ale hlavně Kanada, ale i jiné státy, je podrobuje vytříbeným antirasistickým zákonům a přísným podmínkám, důsledně vyžadovaným. Důslednost, precizní zákony a spravedlivé posuzování nároků a možností je asi jedinou cestou, jak předejít budoucím potížím. Zatím se to nedaří.